Dům U havířů - 1.patro, Šultysova 154/2, 284 01 Kutná Hora, IČ:71006206

Otevřeno: Po - Ne  09:00 - 12:00 a 12:30 - 17:00 hodin
první sobotu v měsíci vstup pro veřejnost ZDARMA
(v době výstavy)
Kontakt: +420 327 512 347, gfj@kh.cz
Ředitel galerie Mgr. Aleš Rezler: + 420 724 703 008, rezler@kh.cz

PLÁN VÝROČNÍ ZPRÁVY ZŘIZOVACÍ LISTINA ROZPOČET VÝSTAVY SBÍRKA HISTORIE KUDY K NÁM KATALOGY

FRANCIS PELICHEK 1896-1937
kresby, obrazy, návrhy

Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory, Sankturinovský dům, 02.11. - 31.12.2018

František Pelíšek svým osudem i dílem ukazuje, do jaké hloubky dokáže poznat a popsat civilizaci člověk zcela oddaný výtvarnému umění. A přitom je tak málo těch, kdo znají jeho deníky a obrazy, kterým se zatím nedostalo odpovídajícího oficiálního uznání. - František Pelíšek po sobě zanechal dílo, které se zdá v mnohém být dílem našeho současníka. V plné míře v sobě zrcadlí éru přistěhovalectví, anachroničnost uprchlictví a především osud člověka, který se v tvorbě snaží obsáhnout kulturu své vlasti, za níž považuje celou planetu. V tom, co František Pelíšek vytvořil za krátký život osudem mu vyměřeným, jsou patrná autorova hlavní témata. Rezonuje v něm česká domovina, kterou myslí ani duchem nikdy neopustil. Současně je v něm obsažena celá rozlehlost Brazílie, země rozlohou srovnatelná s kontinentem, jejímž občanem se v plné míře cítil být. V Rio Grande do Sul, které přijal za svůj adoptivní domov, ze sebe vydal to nejlepší.
Františka Pelíška téměř dokonale vystihují slova, která pronesl Marcel Duchamp 13. května 1960: “pod povrchem, chci říct, pod maskou, každého z příslušníků lidského rodu, se skrývá jedinec, který je jedinečný a sám, v němž společné vlastnosti všech jednotlivců dohromady nemají žádný vztah s návalem opuštěnosti, který zaplaví jedince vydaného na pospas jen sobě samému” (M.Sanouillet: Duchamp du signe, Paris 1991, str.236-239). Samotářské gejzíry úvah, pocitů a tužeb Františka Pelíška si zaslouží podrobné studium, propagaci a oficiální uznání. Řada Pelíškových obdivovatelů a přátel i odborná veřejnost v umělcově adoptivní vlasti netrpělivě očekává portugalský překlad jeho deníku “Dobrodružné cesty pana Pelíška aneb Jak se nemá dělat cesta do světa”, i když to jeho autor nedoporučoval a dokonce si to nepřál. Díky péči Aleše Rezlera naštěstí máme možnost shlédnout raná díla Františka Pelíška v Galerii Felixe Jeneweina města Kutné Hory. Dále je tu vytrvalá snaha Petra Polakoviče a jeho krajanského Muzea vystěhovalectví do Brazílie. Kulturní, hospodářské i společenské vazby mezi Českou republikou a Brazílií se s nezdolnou energií snaží probouzet a udržovat honorární konzul České republiky v Rio Grande do Sul pan Fernando Lorenz Azevedo a ředitel Muzea Ada Malagoliho v Rio Grande do Sul pan Paulo Amaral.
František Pelíšek definitivně přijal Porto Alegre za svůj domov 19. března 1922. A hlavní město brazilského státu Rio Grande do Sul se pak stalo dědicem jeho uměleckého, kulturního a pedagogického odkazu. Jeho umělecký odkaz tvoří především díla, která jsou vystavena samostatně nebo v rámci větších expozic v nejrůznějších prestižních prostorách. Nyní zbývá poznat, prostudovat a do obecného povědomí uvést díla, která jsou na volném trhu v rukou soukromých sběratelů. - Kulturní dědictví Františka Pelíška spočívá především ve vztazích, které navázal s nejvýraznějšími osobnostmi své doby. Své novinářské schopnosti mu zasvětil Érico Veríssimo (1905-1975). Jeho grafické práce, které prostudovala a v roce 2016 představila veřejnosti Paula Ramos, sehrály významnou roli v době, kdy se tiskařské umění Rio Grande do Sul těšilo vysokému uznání v celé Brazílii. Pelíškův zjevně bohémský způsob života výrazně kontrastoval s tím, jak přistupoval ke své pedagogické činnosti. V roli pedagoga vyžadoval maximální výkony od sebe, od studentů i od vedení umělecké školy při Institutu výtvarného umění v Rio Grande do Sul, jak dokládá svědectví Christiny BALBÂO a materiály v Archivu Institutu výtvarného umění UFRGS. V tomto archivu je uložen Pelíškův majetek a písemnosti, protože v Porto Alegre neměl žádné příbuzné. Společenský, politický a kulturní vliv Františka Pelíška v Rio Grande do Sul vrcholil v době, kdy v čele státu stál jeho osobní přítel Antônio Flores da Cunha. Kulturně-společenské kruhy Porto Alegre těžce zasáhla umělcova předčasná smrt 1. srpna 1937. Vzápětí se v místním tisku objevila řada článků, jejichž autoři na zesnulého vzpomínali s hlubokou úctou.

Prof. Círio Simon (překlad Lada Weissová)

Malíř a grafik František Josef Pelíšek se narodil 11. září 1896 v Kutné Hoře ve Svatobarborské ulici č. p. 32. V přízemí domu se nacházela truhlářská dílna Emanuela Stračovského. Pelíškovi bydleli v prvním patře. Po čase se přestěhovali o dva domy níže do č. p. 35 (byt č. 7), odkud měl František dobrý výhled na středověký Hrádek. Z oken domu ho také kreslil a jedna z kreseb se stala podkladem k pohlednici, která vyšla i tiskem. Jedno z mála známých děl, které se váží ke Kutné Hoře. Pelíšek v Kutné Hoře navštěvoval nejprve obecnou školu (1903–1908) a pokračoval na měšťanské škole (1909–1912), s nikterak oslnivými výsledky, z kreslení měl ale vždy výbornou. Pak studoval dva roky kreslení na Královské české zemské řemeslnické škole (1912–1914) v Radnické ulici č. 209. Jeho pedagogem zde byl sochař s vídeňským školením Josef Chvojan (1879–1939), který vytesal v r. 1919 do pískovcové skály nad údolím říčky Vrchlice reliéf básníka Jaroslava Vrchlického. Takřka na dohled a přímo před okny bytu Pelíškových. Královská česká zemská řemeslnická škola v Kutné Hoře byla v Pelíškově době progresivně vedeným ústavem, který nabízel vzdělání v celé škále řemeslných oborů – stavebních, mechanicko-technických, drobných řemesel a uměleckých. Vedle řemeslnické školy obsahoval její program v r. 1913, kdy zde Pelíšek končil, také veřejnou kreslírnu, kurs ručních dovedností pro učitele a pokračovací odbornou školu živnostenskou. Umělecké disciplíny kresbu, malbu a modelování zde vyučoval prof. Václav Zahradník, v letech 1908–1909 Jan Honsa a od roku 1912 Josef Chvojan.
Kutnohorský knihovník Jaromír Siegl vzpomíná, že Pelíškovi přezdívali jeho souputníci „Pelisar“. Popisuje ho jako člověka postiženého, kterého příroda obdařila nesouměrnou krátkou postavou s dlouhýma rukama, úzkým obličejem a jiskrnýma očima. Přesto, že si zřejmě jako dítě užil nejrůznější narážky na svůj vzhled, nezahořkl. Miloval děti, v zimních nedělních odpolednách je chodil navštěvovat do místního sirotčince, kde jim hrál loutkové divadlo, sám v roli Kašpárka a bavil je svými vtipy i vlastnoručně vymyšlenými scénkami. Siegel vzpomíná: „Bylo to skutečné primitivní divadlo bez kostýmů, jevištěm byly otevřené dveře do společné ložnice, dekoracemi zavěšená prostěradla, ale úspěch u dětí mělo skutečně veliký. Pelíšek také recitoval, vyprávěl veselé příběhy, dával hádanky a zpíval. Děti ho zbožňovaly, nevnímaly jeho groteskní postavu a viděly v něm jistě dobrého skřítka, který jim přinášel smích a radost a který těm ubohým dětem bez rodičů podával na dlani vřelé lidské srdce, laskavé a soucitné.“
Záznamy z kutnohorské matriky uvádí, že jeho otec, František Pelíšek, se narodil roku 1857 a pocházel z Pluhožďáru u Třeboně, byl protokolistou u c. k. okresního hejtmanství v Kutné Hoře. Matka, Antonie Pelíšková (roz. Dvořáková), se narodila roku 1856 v Žandově a byla švadlena. Rodina Pelíškova tedy nebyla právě zámožná. František měl o sedm let staršího bratra Alexandera (*18. 10. 1889, Kutná Hora, † 7.5.1919, Praha, Vinohrady), taktéž malíře, velmi zručného autora pražských vedut a zákoutí, který však zemřel na tuberkulózu ještě před jeho odjezdem do Brazílie. Po kresebné a malířské průpravě u Chvojana se v roce 1914 přihlásil Pelíšek ke studiu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze do oddělení figurálního a ornamentálního kreslení a malby. Zde byli jeho profesory Emanuel Dítě a František Kysela. Na začátku prvního semestru druhého ročníku umírá v Kutné Hoře na zánět jater jeho otec (17. října 1915). Na škole strávil František čtyři roky, opouští ji v r. 1918. K význačnějším jeho spolužákům toho období patřil architekt František Zelenka nebo architekt Josef Kaplický, kutnohorská malířka Marie Fischerová-Kvěchová (1892–1984), také malíř Jan Bauch, pozdější národní umělec, který na Pelíška vzpomíná ve své knize Barvy století (1963) a „hodnotí“ zvláště jeho úspěchy v nočním bohémském životě v Praze. Pelíšek byl dobrosrdečný a nezkazil žádnou legraci. Do Kutné Hory zajížděl k rodičům zvláště o školních prázdninách jako mladý adept umění. V té době ho Siegl popisuje takto: „Chodil vždy s ohebnou hůlčičkou ,,papírovkou“ s mohutným knoflíkem. Nosil široký pomačkaný ,,umělecký“ klobouk a nikdy mu nechyběl skicák plný karikatur. Některé kreslil neobyčejně rychle i před námi (mnohé z nich by jistě, pro jejich námět, nebylo možno reprodukovat). Bavil nás v parku u Vlašského dvora celé hodiny vyprávěním anekdot a vtipů, rozcházeli jsme se vždy úplně usmátí. Vážení občané jeho rodiště ho neměli rádi, protože často sloužili za terč jeho drsným a ostrým vtipům.“ Již během studií v Praze Pelíšek pracoval na drobných návrzích knižních obálek a ilustroval. Jeho všestrannost dokládá i fakt, že byl činný také u filmu, v letech 1918–1919 natočil sedm filmů (1918 – A vášeň vítězí; Dobrodružství Joe Focka; 1919 – Dáma s malou nožkou; Ohněm a mečem; Oklamaný hypnotisér Swengali; Sivooký démon; Teddy by kouřil). Od filmu znal mnoho tehdejších hereckých osobností, s mnoha z nich ho pojilo úzké přátelství. Se scénáristou, režisérem a hercem Leo Martenem (1897–1961), s prvním českým hercem Josefem Švábem Malostranským (1860–1932) nebo Ferencem Futuristou (1891–1947), s oblíbeným kabaretním komikem a též hercem Osvobozeného divadla. Pelíšek aktivně působil nejen v Praze, ale i v Brně a patřil k tehdy pověstné umělecké bohémě. Byl přítelem Arthura Longena a Franty Sauera, byl dobře znám ve všech pražských šantánech a kabaretech, pro které navrhoval dekorace, vymýšlel vtipy, psal scénky a texty kupletů, kreslil obálky vydaných šansonů a kde také vystupoval (např. v satirické scénce ,,Armáda spásy“ zpíval jednu z dvojice padlých dívek). Byl autorem kabaretního říkání pro Divadélko Rokoko Fronta na mrtvé z repertoáru Ference Futuristy v letech 1917–1918. Jistě bychom se s jeho jménem setkali v tehdejších policejních raportech. To bylo na konci I. světové války a v prvních mírových letech. Náhle Pelíšek zmizel z Prahy, vědělo se jen, že odjel do Jižní Ameriky.
Existují dvě verze o tom, jak se to stalo. Jedna Bauchova, divočejší, která se asi vyprávěla v Praze a druhá Pelíškova, která je zřejmě pravdivá a je zachycena v jeho deníku z let 1920 –1928 (Dobrodružné cesty pana Pelíška aneb Jak se nemá dělat cesta do světa) uloženém v archivu Institutu umění UFRGS v Porto Alegre v Brazílii. Ta popisuje, jak Pelíška navštívili v jeho pražském ateliéru dva kamarádi a zeptali se ho: „Franto, jel bys někam?“ Je nakonec jedno, že původním cílem byla Itálie.
Tato prostá věta způsobila, že se Pelíšek ocitl v Brazílii. To, co k tomu přispělo a Pelíšek se o tom v deníku nezmiňuje, byla ale asi i smrt bratra (1919) a otce (1915). Uvádí jen důvody zdravotní. Netěšil se nijak pevnému zdraví a lékaři mu doporučovali změnu klimatu. Předpokládal, že jižní podnebí mu pomůže. Pelíšek prodal v Praze vše, co měl, aby získal prostředky na cestu. Nejprve do Itálie do Terstu a pak přes moře do Jižní Ameriky. Zanechává v Praze přátele, v Kutné Hoře matku. Cesta parníkem Francesca spol. Cosulich (pův. Austro Americana Line) z Terstu do Rio de Janeira trvala necelých 14 dní. Do Rio de Janeira připlul 12. 3. 1920 s Leo Vymlátilem a Karlem Kotovským, kteří ho k cestě v Praze přesvědčili. Počáteční roční pobyt v Riu vůbec nikam nevede, nedaří se jim, žijí v bídě, umělecká činnost Pelíškova je sporadická. Vydělává si příležitostným malováním potrétů a pohlednic. Své zážitky, místní poměry a situaci zaznamenává průběžně v ilustrovaném deníku. 21. března 1921 se z Ria přesunul do Curitiby ve státě Paraná, kde strávil další rok. Přes výstavy, které zde organizoval s přítelem Karlem Kotovským a zmiňovali se o nich i místní kritici, po čase se jejich finanční situace opět zhoršuje, 9. března 1922 odjíždí do Porto Alegre. Teprve tam nastává obrat k lepšímu a začíná jeho 15 letá dráha uznávaného uměleckého pedagoga, profesora na tamějším institutu umění. Instituto de Artes, jak se dnes tato část Federální univerzity Rio Grande do Sul nazývá, bylo založeno 22. dubna 1908 z iniciativy prezidenta státu Rio Grande do Sul Carlose Barbosy a významného lékaře a prvního kritika umění v Riu Grande do Sul Olinta de Oliveiry. Součástí institutu byla vedle hudební konzervatoře i umělecká škola, kde pak působil Pelíšek, který byl vedle ředitele Libindo Ferráse (1877–1951) jediným stálým profesorem. Zpočátku se zde vyučovala pouze kresba, později přibyl ještě živý model a malba. Ještě měsíc po Pelíškově příjezdu do Porto Alegre trvalo, než se mu podařilo díky přímluvě ruské vdovy paní Katchanoff, aby se dostal do Instituto de Artes. Zkouška na profesorské místo se konala v polovině dubna 1922. Přes doporučení prošel zkouškou jako jiní uchazeči. Ředitel Ferras mu nabídl formu zkoušky a Pelíšek si zvolil malbu dle živého modelu. Jako model mu byla vybrána „Němka asi 32 let – dost necharakteristický obličej – nijak zvlášť barevný a nota bene pořád usínala, protože v noci prý pracovala.“ Druhý den poté obraz dokončil. Během této zkoušky se na něj přišel podívat i ředitel deníku Correio do Povo. Ihned mu bylo nabídnuto místo řádného profesora malby a oficiálně byl jmenován 16. dubna 1922.
Jeho pozice se v Porto Alegre po čase upevňuje, jeho společenská i umělecká prestiž roste. Pelíškovy ilustrace a kresby reprodukují místní časopisy Madrugada, Correio de Povo, pro časopis Revista do Globo maluje obálky. Intenzivně se věnuje kulturnímu životu, zapojil se do literárních a uměleckých kruhů města. Mezi jeho společníky byl Angelo Guido, sochař Fernando Corona, Mario Quintana a Érico Veríssimo. Stal se oblíbeným i v politických kruzích, spřátelil se s José Antoniem Floresem da Cunhou, význačným právníkem, politikem a pozdějším prezidentem státu Rio Grande do Sul, jehož Pelíškův portrét uveřejnil na přebalu v roce 1930 časopis Revista do Globo. V květnu 1925 vystavoval na Salão de Outono (Podzimní salon) v Porto Alegre. O výstavě samotné Pelíšek mnoho nepíše, má však ve svém deníku novinový výstřižek a fotku. Jediná jeho zmínka je, že na této výstavě prodal tři své obrazy a byl tak jedním z nejúspěšnějších vystavujících umělců. V tisku vzbudila expozice velký ohlas s tím, že právě s ní začíná nová umělecká etapa brazilského státu Rio Grande do Sul. - Samostatnou výstavu uspořádal v květnu 1928 v hotelu Casa Jamardo v Porto Alegre, mimo to se účastnil i kolektivních výstav, jako byl již uvedený Podzimní salon v r. 1925, pak Salon umělecké školy v r. 1929 a Výstava ke stému výročí Farroupilhy v r. 1935, pro niž vytvořil pohlednice stejně jako pro Výstavu zemědělství, pastevectví a průmyslu v roce 1931. V témže roce byl také zvolen předsedou Československého spolku v Portu Alegre. 8. 4. 1935 je mu uděleno brazilské občanství. 9. 11. 1935 umírá v Kutné Hoře ve věku 79 let jeho matka Antonie Pelíšková. O dva roky později ji následuje i František Pelíšek. Zemřel náhle 1. 8. 1937. Rozloučení se zesnulým proběhlo následujícího dne v Porto Alegre v kapli Beneficencia Portugueza na hřbitově S. Casa, kde byl také pohřben.

Bezpochyby absolutním základem toho, co umožnilo uspořádání této výstavy Františka Pelíška, je fakt, že se nalézá v uměleckých sbírkách Památníku písemnictví v Praze soubor Pelíškových kreseb a knižních návrhů z let 1914–1920. Všechny jsou opatřeny původním razítkem Karáskovy galerie. Zachycují úsek Pelíškovy práce od dob studií na Uměleckoprůmyslové škole až k jeho odchodu z Čech. Mimo zcela jasně studijních kreseb zde najdeme i práce, které dokladují rozptyl toho, co poskytovalo Pelíškovi obživu na studiích. Drobné viněty, návrhy na jídelní lístky, obálky k beletrii, skicy k ilustracím a knižním záhlavím, ale především svižné situační portréty a figurální studie, převážně s karikujícím základem. Jakoby byly tehdy hlavní Pelíškovou doménou, ale víme, že jeho potřeba komentovat sociální prostředí satiricko-humorným způsobem přetrvala po celý jeho život. Z jeho brazilského deníku, který je kompilací písemných záznamů, vlastních ilustrací, komických poznámek, koláží z fotodokumentace, je zjevné, že tato jeho poloha fungovala jako autokorektiv. Onu břitkou upřímnost, s níž tak rád korigoval sám sebe, obracel také ke svému okolí. U Pelíška fungovaly tedy polohy dvě. Jedna vážná a seriózní, kterou žádala veřejnost, a pak druhá, ta osobní, kterou bavil především sám sebe a která mu dávala svobodu a s níž si udržoval nadhled. V Čechách i v Brazílii.
Léta 1914–1918 jsou hledáním vlastního uměleckého výrazu. Pomineme standartní školní figurální kresby, dekorativní květinové ornamenty, typografické etudy, ty jen osvědčovaly Pelíškovu faktickou vybavenost k výtvarné práci.
Podstatnější jsou jeho kresby volnější. Oscilovaly od realistické kresby (Portrét muže s cylindrem a brýlemi z profilu, 1916), přes expresivní (Komíny, 1917) a modernistické zkratky (Mám já to nohy, 1915; Jaký jsme?, 1916–1917) až po jedinou dochovanou kresbu (Pán světa, 1918), kde se neubráníme srovnání s ilustracemi Josefa Čapka, vrcholného představitele českého kubismu. Pelíšek, stejně jako jiní jeho souputníci, cítil, že ve výtvarném umění probíhají zcela převratné změny, že vznikají nové směry, že řemeslo, které je učí na škole nebude stačit. Dvě jeho dochované malířské práce z Čech (Děvčátko, 1916; Chlapec u vody, 1918) bychom přiřadili nejspíš k produkci Umělecké besedy, s těžkou barevností, konzervativní figurací, u Pelíška i opožděnou náladou tíhnoucí k symbolismu. Ta těžká, zemitá „oficiální“ paleta se u něj objevuje i v zakázkových pracích brazilských (Beethoven, 1920; Chopin, 1920; Interiér s kuchyňskými kamny, 1926; Olinto de Oliveira, 1927; Starý piják čaje, 1929). Nicméně již jedna z prvních brazilských prací z Rio de Janeira se rozsvítí světlem (Bárky, 1921) a v tom duchu pokračují i jeho akvarely v Porto Alegre (Malá alej, 1926; Monte Veneto, 1926). Vrcholem jeho brazilského přerodu jsou pak oleje z poloviny třicátých let Pelíškův Autoportrét (1931–1935) a krajina Pláž Cal. Torres, 1936. Pelíšek vlastně celou dobu inklinuje k expresivně realistickému výrazu a v závěru života podává své nejzralejší umělecké výsledky. V Čechách a v Kutné Hoře asi o něm budeme vždycky mluvit jako o Františkovi Pelíškovi i když se sám hned po příjezdu do Ria začal vždy podepisovat jen jako Francis Pelichek. Snažil se „splynout“, nevěděl ještě, že přijímá svou novou vlast. Přesto budeme a jsme hrdí, že je rodákem z Kutné Hory.

ZASTOUPENÍ VE SBÍRKÁCH
Centro Cultural APLUB, Porto Alegre; Prefeitura de Porto Alegre - Pinacoteca Aldo Locatelli, Pinacoteca Barão de Santo Ângelo, Porto Alegre; Museu de Arte do Rio Grande do Sul Ado Malagoli (MARGS), Porto Alegre; Museu de Arte de São Paulo (MASP); Museu de Brigada Militar, Porto Alegre; Památník národního písemnictví v Praze; Muzeum vystěhovalectví do Brazílie v Ralsku – Náhlově; a soukromé sbírky v ČR a v Brazílii.

BIBLIOGRAFICKÉ ZDROJE
Pelíšek, F.: Dobrodružné cesty pana Pelíška aneb Jak se nemá dělat cesta do světa (rukopis. deník 1920–1928). - Roubal-Rytíř: Vademecum sběratele. Str. 173, I. díl, Praha 1928. – Čech-Vyšata, Fr.: Pražský malíř v Brazílii. Večerník Práva lidu, 24. 9. 1929. – Nekrolog. České slovo, Praha, 20. 9. 1937. – Toman, P.: Slovník československých výtvarných umělců,
díl II, str. 258, Praha 1950. – Bauch, J.: Barvy století. Str. 51–53, Praha 1963. – Siegl, J.: Malíř František Pelíšek. Krásné město, str. 62, č. 4, Kutná Hora, 1971. – Duchamp, Marcel: Musí umělec studovat na univerzitě?” in SANOUILLET, M.: Duchamp du signe. réunis et présentés par Michel Sanouillet, str. 236–239, Flammarrion, Paris 1991. – Keilová, S.: František Pelíšek (1896–1937). Český malíř v Brazílii: analýza jeho zápisků (diplomová práce), Praha 2012. – Ramos, P.: A modernidade impressa: artistas ilustradores da Livraria do Globo - Porto Alegre. UFRGS Editora, 2016. – Prof. Círio Simon - http://profciriosimon.blogspot.cz/2016/10/184-iconografia-sul-rio-grandense.html

001 1914 Výjev z barového prostředí, nedat., kresba tužkou,   papír, 16,7 x 17,2 cm003 1914 Muž s knírem z profilu, 1914

008 1915 Návrh na menu, 1915013 1916 Honza na onom světě, 1916

023 1917 Komíny028 1918 Karikatura muže. Pán světa

030 1918 Chlapec u vody, 1918, olej, karton, 45 x 30 cm

Aleš Rezler

Revitalizace Sankturinovského domu / IROP

Celoroční výstavní program Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

PLÁN VÝROČNÍ ZPRÁVY ROZPOČET SEZNAM VÝSTAV JENEWEINOVA SBÍRKA HISTORIE KUDY K NÁM KATALOGY

© 2001-2017 KutnaHora.INFO