Dům U havířů - 1.patro, Šultysova 154/2, 284 01 Kutná Hora, IČ:71006206

Otevřeno: Po - Ne  09:00 - 12:00 a 12:30 - 17:00 hodin
první sobotu v měsíci vstup pro veřejnost ZDARMA
(v době výstavy)
Kontakt: +420 327 512 347, gfj@kh.cz
Ředitel galerie Mgr. Aleš Rezler: + 420 724 703 008, rezler@kh.cz

PLÁN VÝROČNÍ ZPRÁVY ZŘIZOVACÍ LISTINA ROZPOČET VÝSTAVY SBÍRKA HISTORIE KUDY K NÁM KATALOGY

Stanislav DIVIŠ, Dva světy, obrazy

Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory, Sankturinovský dům, 07. 11. - 31. 12. 2001

3. června 1987 vznikl ve Slováckém salónku Obecního domu text o založení umělecké skupiny Tvrdohlaví, která půl roku na to začala vyvíjet společnou činnost. Díky tomu, co ve své době představovala, se brzy stala legendou. Mezi deseti podpisy zmíněného textu 1987,Loď duchů 140x160, acryl na plátně bylo i jméno malíře a hudebníka Stanislava Diviše. 
Stanislav Diviš (*1953) je příslušníkem malířské generace, která nastoupila na scénu českého umění v 80.letech. Divišovy malby jsou vždy výsledkem práce s konkrétní předlohou. Jeho tvorba je a byla výrazně programová, procházela různými etapami i když respektujícími autorem zaujatá formální stanoviska. Stanislav Diviš je malířem, je malířem proto, že cítíme v celém jeho díle jako prvotní zájem o barvu. Používá ji ale jinak, než jak by se řeklo obvykle. Pomocí monochromatických nelomených barevných ploch téměř čistých tónů vykrajuje a ořezává tvary námětu, jen zcela výjimečně dochází k modelaci tvaru promalováváním, mísením a stínováním, lomením barvy (jako na začátku tvorby vůbec a pak až v cyklu Malé azyly, 1991-1992). Pracuje-li autor s s reálným motivem nebo konkrétními předměty jejich popis vyčteme z lineární kresby nebo kontury obrysu. 
Budeme-li chtít roztřídit dosavadní práce Stanislava Diviše podle určitého řádu formálně-obsahového i chronologického, rozložíme je v podstatě do tří velkých 1991,Malé azyly 135x150, acryl skupin. První skupinu představuje řada ranných abstraktně geometrických obrazů inspirovaných krajinou z období 1984-1987 a velká série obrazů z roku 1987 s biblickými náměty (Trubky z Jericha, Dvanáct apoštolů, Nesení kříže, Brány do nebe, Doteky, Golgota, Trny, Spirála), cyklus lodí (Loď argonautů, Loď duchů, Loď slunce, Archa Noemova) včetně příbuzných archetypálních prací jako Sluneční vozík a Kometa, jimiž se prakticky současně uzavřelo postmoderní Divišovo období.
Následuje druhá skupina obrazů souhrnně označovaných jako vědecký realismus z let 1988-1997 tématicky čerpající z nejrůznějších oborů – fyziky (cyklus Hustota hmoty, 1988-89), meteorologie (cyklus Meteorologie, 1988-89) genetiky a botaniky (cyklus Genetické tabulky, 1988-89), zdravovědy a sportu (cyklus Spartakiáda, 1990-91), matematiky (cykly Hlavolamy a 12 souborů, 1991-92) hudby (cyklus neadjustovaných pláten Partitury, 1992-93) mykologie (cyklus Houby, 1992-95), architektury (cyklus ZOO č. 4, 1999 / III, 135x160, akryl Katedrály, 1995-98) a astronomie (cyklus Planetky, 1995-98). Do této skupiny lze zařadit i starší cyklus Malé azyly (z roku 1991-92) s detaily krajiny a výsečemi architektonického tvarosloví z Hynčiny a z Kutné Hory, který byl v roce 1995 zčásti vystaven na Hrádku v Okresním muzeu v Kutné Hoře. Divišův vědecký realismus výtvarně transponuje technická schémata a návody a využívá je k malířským přepisům. Samozřejmě nikterak otrockým, sledujícím jejich řád, systémovou logiku a vizuální sdělnost.
V roce 1998 je vědecký realismus nahrazen realismem dislektickým, poskytujícím základ třetí velké skupině obrazových cyklů, tj. cyklu Traja z pekného páru a početné sérii obrazů Dva světy (1999-01), z níž je zde část zastoupena. Dislektický realismus je výsledkem úmyslné konfrontace dětské kreativity a výtvarné intuice a dospělé poučené estetiky. Prostřednictvím prací z cyklu Dva světy sahá Diviš na ztracený svět svého dětství. Aplikuje sice schopnost jiného vnímání reality, ale přes síto výtvarné praxe a zkušenosti bez dětského emocionálního prožitku.
Trestající apoštolové (Jelen, želva, pavouk a dinosaur) č. 20, 2000 / II, 135x150, akryl Nedá se samozřejmě tvrdit, že se Divišovy umělecké názory formulovaly s absencí jakékoliv předchozí platformy, bez znalosti vývoje a umělecké tradice. Zcela logicky se dobereme obecných východisek Divišovy tvorby, vrátíme-li se do počátečních stadií moderního umění dvacátého století. Již v prvních dvou jeho desetiletích došlo k nástupu kubismu, tehdy zcela nového a významného směru ve svém názoru na stavbu obrazu, rozkládání tvarů, ploch i práce s barvou, a zároveň tak odlišného od dosavadního uměleckého vývoje. Vedle kubismu nemůžeme nepřihlédnou k výsledkům skupiny De Stijl a zvláště novoplasticismu Mondrianově a Van der Leckově redukujícím přírodní barvy na barvu základní, na plochu a ohraničující ji linií. Tento zásadní zlom v chápání toho, co se má odehrát na ploše obrazu, byl signifikantní pro další desetiletí vývoje výtvarného umění a také byl tak mnohými umělci pochopen. Ještě dnes se ale setkáváme s tím, že umění tohoto druhu není akceptováno veřejností a důvody, které vedly k jinému než „reálnému“ přepisu připadají běžnému divákovi zcela odtažité. Podobné „cti“ se ovšem dostává i ostatním druhům umění (hudbě, architektuře, tanci, divadlu). Pro lepší názornost - je faktem, že symfonie Žáby to maj na háku Bohuslava Martinů nebo Leoše Janáčka se stala díly světového umění, ale stejným faktem, že nejsou celonárodním hitem. V míře tohoto konsensuálního rozporu, bohužel mnohdy stále ještě vede umění výtvarné. Jak se s tím může umělec vyrovnávat? A vyrovnává se s tím vůbec? Myslím, že důležité je pro něj asi jen jedno, totiž právě schopnost zůstat umělcem a ubránit se oné konsensuální standartnosti, ambice vydělit se z masy a dělat to, co má smysl. Nelehký úkol při vědomí nutnosti zajištění podmínek vlastní existence.
Trewin Copplestone řekl: „Kvalita uměleckého díla závisí na kvalitě umělce, který je produkuje. Je výsledkem jeho inteligence, jeho citu pro věci, které by ho mohly inspirovat, a jeho technických schopností.“
Toto suché a výstižné konstatování platí pro všechny, tedy i pro Stanislava Diviše. Jedním z rozhodujících faktorů při hodnocení autora, je také jeho zastoupení v odborně spravovaných a řízených galerijních sbírkách. V majetku řady předních institucí, shromažďujících práce význačných současných českých malířů (Národní galerie v Praze, Galerie hl.m. Prahy, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Východočeská galerie v Pardubicích), dnes díla Stanislava Diviše najdeme.

Aleš Rezler

Revitalizace Sankturinovského domu / IROP

Celoroční výstavní program Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

PLÁN VÝROČNÍ ZPRÁVY ROZPOČET SEZNAM VÝSTAV JENEWEINOVA SBÍRKA HISTORIE KUDY K NÁM KATALOGY

© 2001-2017 KutnaHora.INFO