Dům U havířů - 1.patro, Šultysova 154/2, 284 01 Kutná Hora, IČ:71006206

Otevřeno: Po - Ne  09:00 - 12:00 a 12:30 - 17:00 hodin
první sobotu v měsíci vstup pro veřejnost ZDARMA
(v době výstavy)
Kontakt: +420 327 512 347, gfj@kh.cz
Ředitel galerie Mgr. Aleš Rezler: + 420 724 703 008, rezler@kh.cz

PLÁN VÝROČNÍ ZPRÁVY ZŘIZOVACÍ LISTINA ROZPOČET VÝSTAVY SBÍRKA HISTORIE KUDY K NÁM KATALOGY

RUDOLF VALENTA, Plastiky a serigrafie 1974-1999

Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory, Sankturinovský dům, 02. 06. - 18. 07. 1999

Rudolf ValentaSochař Rudolf Valenta patří bezpochyby dodnes k předním představitelům českého konstruktivistického umění. Jeho výtvarné názory se začaly formovat v 60.letech, ovšem již tehdy nikterak nesouvisely s oficiální ideologickou platformou a komunistickými proklamacemi o obsahu umění, z dnešního pohledu zcela fiktivním a navíc v jeho unifikované formě. Korespondovaly však s názory dalších českých umělců, kteří měli podobnou pozici a i jejichž umělecké úsilí se dalo ve výsledku označit jako konstruktivistické. Celkem logicky došlo brzy ke vzniku největšího jejich uskupení, kterým byl Klub konkretistů, založený v roce 1967, s jasně formulovaným programem, jehož autorem byl teoretik Arsén Pohribný. Skupina se také představila v roce 1968 prvními výstavami v Jihlavě, Ústí nad Labem, Žilině a v Praze, po kterých následovaly další. Význam tohoto gesta spočíval i v dalším posílení vědomí, že na domácí půdě vzniká umění nelimitované pouze uzavřeným domácím kontextem, ale které je schopné navázat na evropskou tradici moderního umění 20.století, v daném případě anticipovaném zejména vzorem avantgardního hnutí 20.let. Umění z něhož vyzařoval pozitivní vztah k civilizaci a bylo v prvé řadě nadšenou reakcí na rýsující se změny dosavadní společenskopolitické skutečnosti a umělecké svobody. Dramatický obrat na konci 60.let měl na tyto slibně se rozvíjející aktivity pochopitelně dusivý a negativní dopad, naděje se zhroutily, přísliby volnosti byly ztraceny a tak byl pro mnoho českých umělců východiskem odchod do emigrace. K tomuto řešení byl přinucen v roce 1970 i Rudolf Valenta. Po dočasném pobytu v Londýně, v jehož průběhu se počáteční směr jeho díla přerušil a spíše vychýlil do oblasti environmentů a kinetických objektů, odchází v roce 1974 do Berlína. Zde byly projevy konstruktivismu mnohem živější a konkrétní umění vůbec se zde setkávalo s adekvátním ohlasem. Německé prostředí nabízelo také racionálnímu výtvarnému projevu Rudolfa Valenty podmínky, aby se zde mohl plně rozvíjet, variovat a dospět do jeho současné podoby. -
Nicméně to byla právě 60.léta strávená na Ostravsku, v kontaktu s prostředím hutí a těžních věží, která měla rozhodující vliv na získání trvalého autorova vztahu k jím používanému materiálu - železu. Haldy hutního odpadu a kovového šrotu s charakteristickou strukturou a barvou i autonomní estetickou hodnotou byly nejen místem inspirace, ale i dostupným zdrojem industriálních prvků a artefaktů, z nichž svařoval první ze svých kovových plastik. V zaujetí materiálem Valenta nebyl ojedinělým případem a v roce 1967 vyústil také tento širší zájem v ostravské sympozium kovové plastiky Prostorové formy, na jehož přípravě se Rudolf Valenta organizačně podílel a byl jeho spoluiniciátorem. -
Po počátečním okouzlení materiálem a překlenutí existencionálního výrazu a neuspořádanosti plastických kompozic se začal jeho zájem již kolem roku 1965 soustřeďovat na promyšlenější matematickou organizaci a geometrickou stavbu díla. Základní prvky - čtverec, kruh, trojůhelník uvádí do vzájemných vyvážených vztahů s přesvědčením, že dílo získává vlastní pohyb, děj i obsah. Práce s abstrahovanými formami se váže i ke stálému Valentovu zájmu o architekturu a její vývoj, zvláště o její elementární tvarosloví. Opakování jeho nejzákladnějších prvků a důraz na jejich obrysové linie, takřka identický způsob vymezování a konstrukce prostoru s jeho skrytými i nabízejícími se vzájemnými průniky představuje vzájemné pojítko mezi architektonickým objektem s užitnou funkcí a konkrétní Valentovou plastikou. Ve spojení s architekturou anebo jí vymezovaným prostorem působí Valentovy realizace jako kompaktní celek. Nezřídka ovšem buduje takový prostor samotné dílo. Variabilita a kompoziční skladba je často určována proměnlivým matematickým vzorcem, který není hned v úvodu zřejmý, při podrobnějším zkoumání je to ale matematická formule vyřčená autorem, která jediná poskytuje explikaci pro pochopení podstaty díla. Vedle zmíněné variability je dalším důležitým prvkem Valentovy práce uplatňování interaktivního principu. Dílo má nejen schopnost ovládat, probouzet a prostupovat prostor, ale otvírá divákovi možnost aktivního dialogu. Jakkoliv se může zdát uzavřené ve vlastní "posvátné" slupce, díky matematicko-sofistikovanému základu, teprve vzájemný kontakt, prožitek a účast doteku naplňuje jeho funkci a otevírá ho.
Neubráním se zde uvést jako příklad realizovaný projekt Labyrint, koncipovaný komplexně, skvělou kombinaci všech složek - audiovisuálního prostoru, oceli, barvy, světla, zvuku. Sytém kovových rámů potažených plátnem, složený do šestiúhelníkových buněk tvořil průchozí systém labyrintu. Na plátno se promítaly barevné světelné efekty spouštěné fotobuňkami reagujícími na pohyb uvnitř systému. Zvuk - šumy, pohyb návštěvníků a verbální reakce, zaznamenávaný 16 mikrofony se přenášel jako echo se záměrným zpožděním do zcela odlišných částí prostoru, než kde původně vznikal. Ke spuštění všech složek a funkci celého sytému byl pochopitelně nutný lidský faktor. Ideu Labyrintu Valenta konkretizoval v průběhu let 1974 - 76, ale její první verze vznikaly již během londýnského environmentálního a kinetického období. Ne náhodou také pak k berlínské realizaci přizval Angličana Petera Sedgeleyho, který projekt obohatil světelnými efekty. Na principu interaktivity fungoval i další berlínský projekt nazvaný Situace č.10, v Lützowstrasse z roku 1979. Velmi zajímavý lineární koncept dvou i trojrozměrného řešení prostoru naplňovala vizuálně propojení dvourozměrné lineární kresby na podlaze a trojrozměrných objektů, železných tyčí. Zavěšené řady 50 železných vertikál členily prostor tovární haly, jejich přesné rozmístění určoval náčrt půdorysu haly, kde se jevily jako body kompozice zlatého řezu. Současně fungovaly jako jednoduché hrací nástroje a rezonátory zvuku, mohly se rozeznít údery návštěvníků. Několik železných tyčí čnělo do prostoru kolmo ke stěně, ze které vycházely vždy přímo v naznačených průsečících několika kružnic a linií, taktického pokračování kresby na zemi.
Koncem 70.let se striktní principy harmonické geometrie a symetrie začaly narušovat. K viditelnému zlomu dochází ve Valentově díle v roce 1978, systém jeho práce se otevírá novým pravidlům a autor objevuje řízenou disproporci a disharmonii v barvě, v materiálu a jeho zpracování a kompozici. Tento nový pohled se zaostřuje ještě více rokem 1979 po jeho účasti na výstavě Konstruktive Concepts ve Stockholmu, kdy se vnitřně odmítl nadále ztotožňovat s vyčpělou a spokojenou linií produkce jiných konstruktivistů. Toto bylo na počátku 80.let, kdy se zrodil razantní grafický cyklus nazvaný příznačně Nová geometrie, kombinace kresby a koláže a ve Valentově díle zcela výjimečná řada reliéfů NAKO, kde je na první pohled zřejmá liberálnost, jak ve snaze o uvolněné vyjádření, tak ve využití dosud neuplatněného komparativního efektu v působení syrovosti drsného materiálu a jeho vycizelovaného protějšku. V 80.letech také vznikají další Valentovy významné realizace - lineární prostorové plastiky ve veřejném prostoru Velký Fibonacci (1984) v Gundelfingenu, prostorové vyjádření matematického Fibonacciho principu, tj. že následující číslo je dáno součtem dvou čísel předcházejících a Lineární prostorový objekt u Slezské brány (1985-87) v Berlíně. Velmi dobrou ilustrací popsané zásadní změny v pracovním přístupu může být srovnání systémových kreseb statického charakteru z poloviny 70.let a provokativních rozpohybovaných prostorových instalací a virtuálních prostorů z let osmdesátých. Rozdíl je dokonce tak markantní, že lze při troše neuvědomělosti uvažovat o tom, že se jedná o práce dvou různých autorů. Zásady tohoto "nového myšlení" se zdají Valentovi natolik nosné, že prosakují léty devadesátými až do současnosti. Mimo to se zde i nadále setkáváme s tím, co je společné vší Valentově tvorbě, se střídáním zájmu o monochromatičnost a puristicky-striktní sdělení pomocí lapidárních černých linií na bílé ploše prostoru (12 černobílých sítotisků z cyklu Od vertikály k diagonále, 1979) nebo v reálném prostoru a střídáním zájmu o práci s barvou. Barva má u Valenty funkci nejen prostředku kompozičního, akcentuje jednotlivé konstruktivní elementy, ale zároveň podporuje prostorovou imaginaci názoru plošného i reálně plastického. To, že úloha barvy je v současnosti Valentou opět aktualizována, dokumentuje na kutnohorské výstavě s vyjímkou tří nerezových plastik Konstrukce s úhlovou plochou, Konstrukce s plochou a Konstrukce s kruhem zejména výběr z barevných serigrafiických cyklů Plocha a E&F - Rozhodnutí a důsledky (1990-1995) a hlavně tři z Valentových nejsoučasnějších maleb akrylem Konstrukce s červenou, Konstrukce na horizontále a Konstrukce se žlutým klínem, z let 1998-1999. Je to snad svědectvím o definitivním opuštění dříve tak oblíbené monochromatičnosti? Původní menší verze těchto barevných skladeb se objevily nejdříve na monitoru Valentova počítače, aby pak sloužily jako podklady k vytvoření větších nástěnných objektů v jejich přesvědčivějším měřítku. Objekty vznikající v důsledku řízené barevné počítačové hry nejsou jistě tím posledním, co Rudolf Valenta nabízí, ale vedle svých kvalit estetických nám znovu sugerují vědomí o síle vlivu počítačové techniky. Připomínají, že digitální obraz vstupuje denně nejen do našeho konzumního světa, ale že je také již dávno vstřebáván v nejrůznějších formách i světem umění.

Seznam vystavených prací:

1. Systémová kresba (Program), 1976, 50x60cm
2.-6. 4 změnné objekty (Reliéfní) 1976-80
Objekt, ocel, barva, 40x60x80cm
Objekt, ocel, barva, 40x60x80cm
Objekt, ocel, barva, 40x60x80cm
Objekt, ocel, barva, 40x60x80cm
7. Objekt pro jeden roh, 1978, 160x160x40cm
8. Od vertikály k diagonále, 1979, 12 černobílých serigrafií, 50x65cm
9. Malý Fibonacci, 1980, ocel, barva 120x320x90cm
10. Změnný objekt pro stěnu a podlahu (Dva čtverce), 1982, plst, dřevo, barva, 140x140cm
11. NAKO I, 1982, relief - dřevo, kov, barva, 130x120cm
12. 5 trojúhelníků, 1984, aluminium, 200x120x120cm
13. Prostorová linka, 1985, nerez, ocel, 200x300x250m
14. Nová geometrie, 1985, koláž, 60x80 cm
15. NAKO (Soft line), 1985, dřevo, aluminium, barva, 280x130x10cm
16. Prostorová linka II, 1986, ocel, barva, 220x230x110cm
17. Kompozice s kruhem, 1987, nerez, 80x80x55cm
18. Kompozice s olověným horizontem, 1989, koláž, 70x100cm
19. Kompozice s olověným horizontem. 1989, koláž, 70x100cm
20. Kompozice s plochou, 1989, nerez, 120x70x70cm
21. Kompozice s úhlovou plochou, 1990, nerez, 90x70x55cm
22. Kompozice s válcem, 1990, nerez, 120x70x70cm
23. Diptychon (z cyklu Plocha), 1990, barva, koláž, (2x) 70x100cm
24. E&F (z cyklu Rozhodnutí a důsledky, 1990-92, serigrafie, (6x) 70x100cm
25. Quadrifid - Tetraptichon (z cyklu Plocha, Barva, Pohyb), 1995, serigrafie, (4x) 60x60cm
26. Diptychon E&F (z cyklu Rozhodnutí a důsledky), 1995, serigrafie, (2x) 70x100cm
27. Triptychon E&F (z cyklu Rozhodnutí a důsledky), 1995, serigrafie, (3x) 70x100cm
28. Konstrukce s červenou, 1998-99, akryl na MDF, 120x190cm
29. Konstrukce na horizontále, 1998-99, akryl na MDF, 125x190cm
30. Konstrukce se žlutým klínem, 1998-99, akryl na MDF, 170x140 cm

Aleš Rezler

Revitalizace Sankturinovského domu / IROP

Celoroční výstavní program Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

PLÁN VÝROČNÍ ZPRÁVY ROZPOČET SEZNAM VÝSTAV JENEWEINOVA SBÍRKA HISTORIE KUDY K NÁM KATALOGY

© 2001-2017 KutnaHora.INFO