|
JAN KRISTOFORI, Doteky, obrazy, objekty, grafika
Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory, Sankturinovský dům, 03. 09. - 28. 09. 1997
 Jan
Kristofori se narodil v roce 1931 v Mukačevu. Výtvarné vzdělání získal na
Střední uměleckoprůmyslové škole v maďarském Miskolci a v Čechách do
roku 1948 na keramické škole v Bechyni. Padesátá léta se zapsala trvale do
vědomí autora sedmi lety jeho věznění v jáchymovském uranovém dole za
rozšiřování ilegálních letáků. Cílevědomá Kristoforiho výtvarná činnost
se datuje od roku 1960, kdy se začal také stýkat a vystavovat s uměleckou
generací 60.let. Byli to Mikuláš Medek, Antonín Tomalík, Karel Nepraš, Jan
Koblasa, Josef Istler a další. Jejich jména jsou dnes samostatnými
kapitolami v dějinách českého výtvarného umění 60.let. Kristofori se v té
době přihlásil svými díly k programu hnutí českého informelu, jež byl
autentickým projevem progresívního proudu poválečné abstrakce. Informel
lapidárně řečeno, měl řešit postavení subjektu moderního člověka v
současném světě, odrážel existenciální úzkost, skepsi a devalvaci
hodnot v poválečném období. Tento záměr měly naplňovat mimo jiné nové
formální postupy, uplatňování netradičních technik a materiálů jako příslibu
něčeho nového. Strukturalisticky, drasticky ztvárněné obrazové plochy i
formy plastik "jiného umění" naznačovaly, že výtvarný projev
tehdy osciluje mezi obrazem a objektem - objekt je jakoby konstrukční součástí
obrazu, malba pak navozuje dojem strukturace objektu. Informel patřil a
bezpochyby patří k tomu nejzajímavějšímu, co se v českém výtvarném umění
tohoto století přihodilo.
Vedle otisku informelu, který prostupuje Kristoforiho dílo od začátku až po
současnost se do jeho práce promítají i jeho životní osudy. Na základě
vlastního rozhodnutí, odchází v srpnu 1968 do emigrace jako mnoho jiných,
kteří nemohli souhlasit s rozpory bývalého režimu. V lednu 1968, po smrti
Jana Palacha, se sice vrací, ale na podzim téhož roku odjíždí natrvalo do
Norska. Dílo Jana Kristoforiho se pak stalo svědectvím a ostře kritickou výpovědí
o režimu a jeho mechanismech, popírajícím svobodu a právo na individualitu.
V této souvislosti se nám dostává možnosti konfrontovat naši vlastní zkušenost
s výtvarnými záznamy autorova hlubokého osobního prožitku. S tímto vědomím
je pak můžeme chápat bez obvyklé příměsi patetičnosti a skepse. Pro
autora závažná 60. a 80.léta jsou zde zastoupena výběrem prací, který je
jen krátkou sentencí, ale i ve své zlomkovitosti může být dobrým popisem
tvorby z tohoto období. Nám dokládá také dobu, kdy si Kristofori poprvé
osvojil nadále pro něj charakteristickou formu. Barevná hmota je nanášena
na pevný podklad v husté pastózní formě a destruována rytím, perforací a
prorážením. Obrazová plocha je aktivována plastickou stopou mechanického
procesu akcentující materii barvy.
Nejvýrazněji jsou na této výstavě ovšem zastoupeny práce z roku 1995 a
1996. Jejich barevnost je ve svém celku téměř spektrální a působí jako výtvarná
hudební metafora. Také zde cítíme autorovy začátky v roce 1960, kdy byl
inspirován světem jazzové hudby a vytvářel strukturální obrazy-objekty
Armstrong, D.Ellington, M.Davis, Blues II, aj.. To souviselo ostatně s
"destruktivní funkcí jazzu v totalitním systému", jak se vyjadřoval
Josef Škvorecký. Tuto linii ve své tvorbě neopustil ani dnes a obrazový
cyklus Doteky hudby je volně pojatým zpracováním konkrétních skladeb
tentokrát vážné hudby. Podobně dekorativně a lyricky zpracovaný současný
cyklus Doteky historie vychází z kombinace užívání letristických výsečí
středověkých iluminací umístěných centrálně v ploše barevné
struktury. Výsledkem je artistní estetizovaný projev daný namnožením
dekorativity písma gotických iniciál a strukturovaného podkladu akrylátové
vrstvy. Současné práce Jana Kristoforiho dokazují, že projevy staré i nové
estetiky jsou schopny fungovat vedle sebe bez ohledu na spekulativní proklamace
o vyšší kvalitě, o progresívnosti některé z výtvarných poloh a nových
uměleckých směrů. Umění řídící se obecně platnými zákony nabídky a
poptávky se může dokonce jevit o to více pestřejší a běžnému zájemci
o to více zajímavější. Tato situace pouze potvrzuje obecný znak doby, jímž
je právě tato pluralita projevující se ve všech oblastech kulturní,
ekonomické, společenské i politické sféry.
Princip hledání krásna je protagonistům staré estetiky natolik závazný
nakolik je v souladu s šíří srozumitelnosti, narativitou, platností jejich
díla i obsahu sdělení. K těmto autorům lze dnes řadit i Jana Kristoforiho
- malíře, ilustrátora, karikaturistu a všestranného umělce vůbec.
Aleš Rezler |
