|
ČLENOVÉ KRASOUMNÉ JEDNOTY V KUTNÉ HOŘE 1835-1910
Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory, Vlašský dvůr, 03. 12. - 28. 02. 1999
Josefínské reformy konce 18.století postihly neblaze umělce
celého českého království. Účinkem patentů Josefa II. byly zrušeny kláštery,
které představovaly do té doby významné investory a množství uměleckých
zakázek pro církevní interiéry prudce kleslo. Pro mnoho umělců to pak
znamenalo ztrátu jejich existenčního zajištění, uvážíme-li, že převážná
část umělecké produkce té doby měla charakter náboženský. Roku 1782
byla zrušena tři významná pražská malířská bratrstva s náboženským přídomkem,
nazvaná po svém patronu sv.Lukášovi. Pro pražské umělce mělo i toto
rozhodnutí znamenat zhoršení jejich podmínek sociálních. Předzvěst jiného
přístupu k umění v racionální josefínské éře mohl ale již dříve
signalizovat výprodej slavné rudolfinské sbírky na Pražském hradě.
Není divu, že se umělci snažili zvrátit tento vývoj poněkud k lepšímu.
Až teprve 8.února 1796 byla ale ustavena tzv. Společnost vlasteneckých přátel
umění (něm. Gesselschaft patriotischer kunstfreunde). Cíle společnosti byly
na tehdejší podmínky velmi aktuální - povzbuzení klesajícího smyslu pro
umění, zamezení vývozu uměleckých památek ze země, zřízení veřejné
obrazárny a školy pro uměleckou výchovu mládeže. Její iniciativou vznikla
téhož roku veřejná galerie, jejíž sbírka později rozšiřovaná se stala
základem Národní galerie v Praze. Umělecká škola byla založena až 10.září
1799 a byla první malířskou školou v Praze vůbec. Od roku 1800 (až do roku
1885) sídlila v budově pražského Klementina a pod oficiálním názvem
C.K.Akademie umění v Praze byla předána do státní správy dnem 1.října
1896.
Roku 1835 se stala administrativní a hospodářskou součástí Společnosti
vlasteneckých přátel umění Krasoumná jednota (pův. názvem Kunstverein für
Böhmen), založená na základě požadavku umělců. Vznikla podle vzoru německých
městských spolků pro umění tzv. kunstvereinů, které jsou v Německu i
Rakousku činné doposud. Krasoumná jednota byla založena na principu akciové
společnosti pro podporu umění i umělců samotných. Každý člen, vlastně
akcionář byl povinen zakoupit ročně minimálně jednu akcii za pět zlatých.
To ho opravňovalo k účasti ve slosování obrazů vystavených na jarních výstavách
Krasoumné jednoty (zahajovaných každoročně o velikonočním pondělí) a k
odebrání prémie vydávané každoročně v podobě mědirytiny, litografie,
drobné plastiky. Přestože byl tento podnik vítanou příležitostí pro umělce
jak vystavit i prodat své dílo po čtyřech letech trvání se zdálo, že
jeho aktivita klesá až k úplné lokální bezvýznamnosti, snižoval se i počet
vystavených děl. Po instalaci nového jednatele Krasoumné jednoty hraběte
Františka Thun-Hohensteina v roce 1839 zaznamenala Krasoumná jednota teprve změny,
díky kterým se stala na zbytek století nejdůležitějším spolkem činným
v našich zemích. Zásluhou Thun-Hohensteinovou byla zřízena agenturní síť
v jednotlivých českých krajích i mimo Čechy udržující kontakt s členy
mimo pražské centrum. Krasoumná jednota se také jeho iniciativou otevřela
cizím umělcům, když byla zakoupena některá jejich díla a rokem 1839 se počali
účastnit výstav Krasoumné jednoty. V jak hojné míře se účastnili pražského
salonu němečtí umělci víme z výstavních katalogů, které mimochodem vycházely
až do roku 1862 výhradně v němčině. Přestože seznamy vystavujících a
vystavených děl byly velmi lapidární, poskytují dnes cenné údaje o počtech
vystavených děl, frekvenci a aktivitě jednotlivých umělců. Bohužel
identifikace exponátů spočívala pouze v uvedení názvu díla a jeho ceny,
nikoliv dataci a rozměru. Techniku lze dedukovat pouze ze zařazení díla do
hlavních vystavovaných souborů, oddělených instalačně - malba, plastika,
či kresby a akvarely.
Výstavy Krasoumné jednoty se odbývaly původně ve šlechtických palácích,
pak od roku 1852 v místnostech Akademie v Klementinu. Jejich přenesením na Žofín
roku 1865 se podstatně zlepšila dostupnost výstav a po dvaceti letech se přestěhovaly
roku 1885 do novorenesanční stavby Rudolfina. V tomto "rudolfinském"
období Krasoumné jednoty a zvláště po roce 1890 zde počet vystavených
exponátů dosahoval běžně čísla 700-800. Kvantita vystavovaných exponátů
nebyla ale obyčejně v souladu s jejich kvalitou a kritiky v tomto směru provázely
výstavní činnost takřka po celou dobu jejího trvání. Výroční výstavy
Krasoumné jednoty byly totiž salonem v pravém slova smyslu, otevřeny
prakticky všemu a všem. Proto také výtky soudobé kritiky byly zhusta velmi
oprávněné.
Jak uvádí Václav Ryneš, počet domácích členů Krasoumné jednoty v
letech 1840 - 1899 činil 212 umělců. Dalších 193 členů pocházelo z
ciziny, z Německa, Rakouska Belgie, Polska, Holandska, Švýcarska a Francie.
Kromě členů Krasoumné jednoty se jejích výstav účastnila, ale i celá řada
umělců, kteří členy podle Rynešova seznamu nebyli. Význam Krasoumné
jednoty upadl až na přelomu století, kdy docházelo k zakládání dalších
spolků a skupin, sice s podobnými cíly a zaměřením, ale hlavně programově
zřetelněji formulovaným a bližším přece jen různým výtvarným názorům.
Aktivitu Krasoumné jednoty na počátku tohoto století zastínila svým významem
výstavní činnost výtvarného odboru Umělecké besedy (činné již od
r.1863), Spolku výtvarných umělců Mánes, Spolku výtvarných umělců
Myslbek a později výstavy skupin Osma či Sursum. Jejich výstavy byly menší
ale sestavované do názorově kompaktnějších celků, instalovány s větší
přesvědčivostí a dokumentační hodnota katalogů těchto skupin - grafická
úprava, počet vyobrazení povětšinou barevných i kvalita údajů, předčila
brzy katalogy Krasoumné jednoty.
Přesto měla ve své době Krasoumná jednota nesporný význam - rozsahem v
jakém sdružovala domácí i zahraniční umělce, jak podporovala rozvoj uměleckého
života u nás i ve financování monumentálních prací. Logicky byla Krasoumná
jednota vybrána jako určitý model použitý pro uspořádání výstavy Členové
Krasoumné jednoty v Kutné Hoře, s cílem doložit vybraný historický úsek
let 1835-1910. Jistý důraz byl přitom kladen na to vytvořit konkrétní vizi
lokálního obrazu výtvarného umění 19.století města Kutné Hory a jeho
regionu.
Pro umělce období romantismu především první poloviny
19.století představovala Kutná Hora se starobylými památkami, bizarními zákoutími,
uličkami a dobovou atmosférou jistě zcela vyhovující námět. Nejstarším
z těch, kdo je zde hledal byl Karel WÜRBS, pražský malíř a kreslíř,
autor mnoha kresebných předloh pro grafické listy dokumentující historická
města. Roku 1874 vystavil na Žofíně olej Vlašský dvůr v Kutné Hoře, z
Kutné Hory pochází také rytiny Kamenný dům v Kutné Hoře (Das Steinerne
Haus in Kuttenberg) a Kostel sv.Jakuba v Kutné Hoře (Die St. Iacobskirche in
Kuttenberg) z roku 1850, dva z listů souborné mapy Pohledy na německá města
(Ansichten deutscher Städte) vydané roku 1852 nakladatelstvím G.G.Lange v
Darmstadtu.
Suverénně prvním ze všech děl zařazených do výstavy Členové Krasoumné
jednoty v Kutné Hoře, které se objevilo na jedné z prvních výstav Krasoumné
jednoty a sice roku 1842 je plátno Antonína LHOTY Libušino proroctví
s původním názvem Vission am Vissehrad. Kutnohorský rodák Antonín Lhota
byl nejenom významným představitelem náboženské a historické malby, ale
jako rektor akademie (1880-81, 1883-84, 1885-86) a pedagog této školy měl příležitost
ovlivnit také svým příkladem řadu dalších umělců svých žáků, mimo
jiné i Felixe Jeneweina. Členem Krasoumné jednoty byl v letech 1845-1886.
Lhotova malba byla formálně i obsahově ustálena v romanticko-náboženský,
barevně střídmý lineární projev odvozený od příkladu umělců nazarénského
okruhu.
Žákem pražské akademie byl Josef HILBERT, pocházející z Prahy, malíř
a krajinář. V Kutné Hoře pobýval prokazatelně v letech 1842-1845, kdy zde
nacházel inspiraci v kutnohorských architektonických památkách (Severní křídlo
Vlašského dvora, 1842; Veduta Kutné Hory od jihovýchodu, 1843; Severovýchodní
kout Vlašského dvora, 1845; Interiér kostela sv.Jakuba, 1845).
Obrazy z uměleckých cest po Čechách se Hilbert prezentoval na výstavách
Krasoumné jednoty v letech 1846-1855. Nicméně nemáme úplnou jistotu v tom,
že by v roce 1848 vystavený olej Večer v Kutné Hoře a o dva roky déle
Partie u Kutné Hory, byly zároveň doložením jeho pozdějšího návratu do
Kutné Hory.
Až v roce 1864 obeslal z Paříže Soběslav Hippolyt PINKAS výstavu
Krasoumné jednoty třemi díly Zvěř v zásobárně, Drvoštěp a smrt (visící
donedávna v expozici 19.století Národní galerie v Praze) a Francouzská
selka. Následujícího roku 1865 zde vystavil známý svůj olej Hrající si děti.
V šedesátých a osmdesátých letech zajížděl hledat své náměty na Sázavsko,
kde vlastnil v Sázavě Černých Budách od poloviny osmdesátých selské
stavení v prostředí, které mu nahrazovalo prostředí fontainbleauských a
barbizonských lesů. Pinkas tento významný český malíř žijící od roku
1854 v Paříži jako jeden z prvních k nám importoval vzor francouzské malby
z okruhu barbizonské školy. Nejen se Sázavou patřící do regionu Kutné
Hory, ale přímo s Kutnou Horou ho pojí jeho účast na výstavě spolku Vesna
v roce 1867. Zásluhu na tom, že byla výstava 153 děl v nové budově reálného
gymnázia v Kutné Hoře na Tarmarce Uměleckou besedou tehdy uspořádána, měl
především Karel Purkyně. Účastnili se jí vedle Pinkase a Purkyněho také
Jaroslav Čermák, Josef a Quido Mánesové, Petr Maixner, Viktor Barvitius,
František Bohumír Zvěřina, Alois Bubák, Antonín Waldhauser a sochaři Václav
Levý a Tomáš Seidan. Pro srovnání s obrazy tehdejších českých malířů
zde bylo vystaveno i několik děl Karla Škréty a Petra Brandla. Tento výstavní
počin byl významný také tím, že se jednalo o vůbec jednu z prvních výstav
výtvarného umění uskutečněných v českých městech mimo Prahu.
Od roku 1854 až 1860 vystavuje s Krasoumnou jednotou i Adolf KOSÁREK,
dnes čelný představitel české romantické malby. Zastoupen zde byl svými
tak typickými náměty horských a zalesněných krajin z českých Krkonoš,
rakouských a německých Alp. Adolf Kosárek je s Kutnou Horou spojen především
svým dětstvím, kdy byl dán v deseti letech roku 1840 na hlavní školu, která
tehdy fungovala ve starobylém gotickém Hrádku. Strávil zde celkem čtyři léta
a když roku 1844 ve svých čtrnácti letech Kutnou Horu opouštěl, byl svým
prospěchem mezi deseti nejlepšími žáky zdejší české školy. Pobyt v
prostředí Kutné Hory jistě přispěl k rozvoji romantického Kosárkova cítění.
I když se naplno rozvinul až během studia v letech 1850-55 na akademii v
Praze v Haushoferově krajinářské škole. K ranným Kosárkovým dílům patří
olej z roku 1852 z doby jeho studia Horské jezero v bouři. Olej Hřbitov u moře
z roku 1856 vystavil Kosárek v roce 1857 na výstavě Krasoumné jednoty a pochází
z jeho malířské cesty na ostrov Rujanu v Baltském moři. Přestože Adolf
Kosárek zemřel ve svých dvacetidevíti letech patří stále k impozantním
zjevům českého malířství 19.století.
Podobně předčasně zemřelý ve svých 34 letech významný malíř a kritik Karel
PURKYNĚ předčívající výsledky svého díla produkci šedesátých let
minulého století, dospěl o mnoho let dříve než ostatní naši malíři té
doby, nepočítaje v to ale Soběslava Hippolyta Pinkase, k ryzí realistické
malbě. Smysl Purkyněho díla a otázek, které si kladl, byl pochopen až o
mnoho desítek let později. Malířův hlavní podíl na kutnohorské výstavě
Vesny roku 1867 byl zmíněn. V Kutné Hoře pobýval ale již v 50.letech, o
zdejších jeho návštěvách svědčí skicy kutnohorské architektury v umělcově
náčrtníku před a po roce 1855. Z této doby 1852-1855 pochází i velký
rodinný portrét v majetku Národní galerie v Praze Podobizna rodiny Franzlovy
z Kutné Hory, kdy sice vyšel z domácí biedermayerovské tradice, ale dospěl
k vlastní typice hlav i barevnosti. Portrét vytvořil pro kutnohorského měšťana
Matěje Franzla (1793-1866), tehdejšího majitele hostince U černého koně.
Olej na plátně Podobizna mladé ženy (1860) je malován v podobném stylu a
patří k řadě portrétů, jimiž se hojně prezentoval na výstavách
Krasoumné jednoty v letech 1858-1867. Nevyznačuje se tou mírou realismu jako
například Podobizna politizujícího kováře Jecha (pův název Ein
politisirender Schmied), nebo jiný olej Cikánova lovecká kořist, které
vystavil roku 1860. Ty již patřily k tomu jeho druhu prací jako o dva roky
později vystavené zátiší Sova sněžná, která navíc je nejmonumentálnějším
českým zátiším vůbec.
Dalším členem Krasoumné jednoty byl František Bohumír ZVĚŘINA,
Rubenův a Haushoferův žák na pražské akademii, malíř, kreslíř a
dokumentátor slovanského života. Zvěřinův vlastní životopis uveřejněný
na pokračování roku 1908 ve Zlaté Praze zmiňuje vystavení jeho dvou obrazů
Krajina v bouři a Partie domů ve třetím roce jeho pobytu na akademii v roce
1854. Oleje byly příznivě přijaty a z výroční výstavy Společností
vlasteneckých přátel umění také zakoupeny. Výborem téže společnosti
byl Zvěřina pět let potom už ale kritizován za svůj přílišný
panslavismus, navíc s pohrůžkou, že nevzdá-li se nastoupeného směru,
nebude již od něj nic zakoupeno. Mírou s jakou se cele věnoval motivům
slovanských krajin a postav i výpravám za nimi do východních krajů stal se
podezřelým. V Kutné Hoře žil krátce v letech 1859-1865. Odsud pocházela i
jeho žena Jindřiška, rozená Janečková a roku 1864 se narodil v Kutné Hoře
první Zvěřinův syn Jaroslav. Zvěřina zde působil jako profesor kreslení
na reálném gymnáziu, úzkoprsé zdejší poměry, které kritizoval ve svém
životopise ho přiměly k odchodu do Gorice a později Mariboru, kde s lačností,
jen aby se Kutné Hory zbavil, přijal místo na státní reálce a mohl se dále
věnovat svým oblíbeným slovanským motivům. Výstavu Krasoumné jednoty v
roce 1862, obeslal ještě z Kutné Hory žánrovou horskou krajinou s příměsí
romantismu. Z jeho kutnohorského období pochází dvě tužkové kresby a
akvarel z roku 1864, kterými zachytil Vlašský dvůr. V roce 1867 vystavoval
také s Vesnou v Kutné Hoře.
Romantická krajinářská tvorba Antonína WALDHAUSERA je takřka bezvýhradně
spojena místem vzniku s českým prostředím. Studoval v letech 1849-1854 na
Akademii v Praze u Rubena, Lhoty a Haushofera a pak 1855-1857 ve Vídni. Studium
starých mistrů ve vídeňských obrazárnách ovlivnilo počátky jeho tvorby
v příklonu k figurální a historické malbě. V sedmdesátých letech 19.
století se ale již trvale věnuje krajinomalbě. V Kutné Hoře byl Waldhauser
dobře znám a jeho zdejší působení v sedmdesátých letech dokládá již
akvarel Bylanský akvadukt z roku 1872 i četné skizzy v jeho náčrtnících.
Býval zde hostem u své sestry pani Höllové, choti kutnohorského okresního
komisaře. V polovině osmdesátých let vytváří řadu malířských skic
barevně i motivicky spřízněných s dílem Antonína Chittussiho. Největší
vyzrálosti dosahuje Waldhauser v osmdesátých a devadesátých letech. Na léta
1890-1900 se natrvalo usadil u své sestry v Kutné Hoře, kde bydlel v č.p.13
Pod Vlašským dvorem. V jeho skicářích z té doby najdeme množství pohotových
záznamů krajinných partií pečlivě datovaných a to nejen z Kutné Hory a
okolí, ale také z Polabí, Posázaví, z Lichnice, Žlebů, Talmberka. Díky
stálému studiu a kreslení přírody získal Waldhauser svoji lehkost v přednesu
uplatněnou v takřka nepřehledném množství typických miniaturních krajin
intimní povahy. Waldhauserovy magické přisvity měsíce, purpurové rozbřesky
a záplavy západů slunce podané ve žhnoucích červeních - poetické přepisy
skutečnosti podávané s vervou i elegancí respektují vždy prostotu výjevu
a nálady krajiny. Přes určitou rozkolísanost úrovně prací způsobenou
hlavně svízelnými životními podmínkami v nichž tvořil, se Waldhauser
vykazuje stálostí zájmu a neobyčejnou citlivostí. Výstav Krasoumné
jednoty se účastnil počínaje rokem 1874 až do roku 1900. V roce 1887 mu
Krasoumná jednota v Rudolfinu uspořádala speciální výstavu 60 jeho obrazů.
Krajinář a ilustrátor Karel LIEBSCHER patřil se svým bratrem Adolfem
k nejfrekventovanějším autorům vystavujícím na výstavách Krasoumné
jednoty vůbec. První jeho účast zde byla roku 1874. Představoval se zde svými
krajinnými náměty z Čech - Šumavy, Polabí, Posázaví nebo Prahy nebo Itálie
(Verona 1882; Benátky 1884) a chorvatské Istrie (1887). Práce Chrám sv.
Barbory v Kutné Hoře olej i kvaš pochází z Liebscherova pobytu v Kutné Hoře
v první polovině devadesátých let, kdy vytvořil i obrazy Svatý Jakub v
Kutné Hoře a Kostel v Kutné Hoře. Ten byl vystaven roku 1908 v Rudolfinu na
jubilejní 69. výstavě Krasoumné jednoty dva roky po Liebscherově smrti. Zvláštní
souvislost s Kutnou Horou spočívá i v uspořádání souborné výstavy díla
obou bratří Liebscherů, která se zde konala roku 1889. Názorný příklad
pro pochopení různosti tvorby obou Liebscherů poskytuje mimoděk rozměrné dílo,
diorama Dobývání Prahy od Švédů r. 1648, umístěné v labyrintu v Praze
na Petříně. Tento známý obraz vznikl roku 1891 jako monumentální syntéza
práce obou Liebscherů. Funkci krajinné stafáže vlastně přebírají prvky
tvořící rámec městského prostředí, konkrétně pozadí panoramatu Malé
Strany, řeka Vltava a Karlův most podávané s obvyklou konstantní statičnosti
krajinářské tvorby Karla Liebschera. Naopak v ostrém kontrastu s ní je
dynamismus, pathos a dějovost figurální části obrazu mladšího Adolfa,
dramatické bitevní scény slučující rozevlátou kompozici výjevu s
charakterizací postav.
Dvě drobné tužkové kresby z Kutné Hory Konzola pilíře v chrámu sv.Jakuba
v Kutné Hoře a Konzola pavlače Vlašského dvora v Kutné Hoře datované
rokem 1886, dokládají zdejší pobyt malíře a ilustrátora Hanuše
SCHWAIGERA. Do Kutné Hory se Schwaiger vydal v tom roce studovat
architektonické detaily z historických staveb, jejichž užíváním pak
podporoval autentičnost svých pohádkových neoromantických výjevů
inspirovaných lidovými i umělými pohádkami, bajkami a pověstmi. Do Kutné
Hory se vrátil pracovat ještě koncem léta 1887. Roku 1889 vystavil v
Rudolfinu Studii z holandských Brugg a z holandského pobytu byly i práce
vystavené s Krasoumnou jednotou o rok později Flámský rybí trh a Nezvaný
host.
Architektura Kutné Hory zajímala pochopitelně i architekta a malíře Jana
KOULU, autora mnoha svěžích akvarelů z Čech a Moravy, které vystavoval
s Krasoumnou jednotou v letech 1881-1908. Již při první jeho účasti se
prezentoval dvěma akvarely Chrám Sv. Barbory v Hoře Kutné a Vlašský dvůr
v Hoře Kutné. Na rozdíl třeba od staršího Karla Liebschera, který
procestoval téměř celé Čechy vyhledávaje náměty k ilustracím knih jako
Hrady a zámky, Čechy nebo Rakousko slovem a obrazem, Jana Koulu vždy vedlo k
jeho cestám výhradně studium architektonických památek, slohů a tvarosloví.
Nezřídka vedle toho zpracovával i náměty z krajiny v níž právě pobýval
jako u akvarelů Lesní krajina, 1873; Krajina s řekou, 1899; Na selském dvoře,
1899 nebo Z moravské vsi (1886).
K výtvarným pedagogům působícím v Kutné Hoře patřil Václav ZAHRADNÍK,
profesor na zdejší královské řemeslnické škole, autor oleje Pohled na
kostel sv. Barbory z Královské haldy z roku 1892 a tušové kresby Sázavský
klášter. Z Kutné Hory obeslal výstavy Krasoumné jednoty podvakrát v roce
1900 a 1902.
Malíř Adolf LIEBSCHER, zručný figuralista byl svým talentem předurčen
k tvorbě historických, alegorických, žánrových a nástěnných maleb a
ilustrací. Celkem pravidelně se účastnil výstav Krasoumné jednoty od roku
1877. Rozměrné plátno Husité před Kutnou Horou v den sv. Tří králů L.P.
1422 měl příležitost vystavit v Rudolfinu roku 1889. V Kutné Hoře pobýval
patrně na přelomu let osmdesátých a devadesátých a pak se svým bratrem ještě
kolem roku 1893 a 1894.
Felix JENEWEIN, zcela jistě nejsvébytnější umělecký zjev mezi umělci,
kteří se v Kutné Hoře narodili, patří k významným postavám české výtvarné
kultury a umělcům tzv. generace Národního divadla. V jeho pohnutých životních
osudech, vlivu prostředí rodného města a katolické výchovy v rodině možno
spatřit zdroj jeho vypjaté dramatické náboženské figurální malby a
inklinace k historickým tématům. V Krasoumné jednotě byla jeho díla
vystavena v letech 1878-79, 1881, 1883, 1890, 1893 a pietně i 1908. Ještě během
studia na pražské akademii (1873-78) se účastnil roku 1878 výstavy Krasoumné
jednoty kartonem Karel IV. staví dóm sv. Víta (1877), jež je příkladem příchylnosti
Jeneweinovy ke kreslířské tradici konzervované pražskou akademií. Stejného
ražení jsou i o rok později vystavené kartony Pražané nalézají mrtvolu
Prokopa Velikého po bitvě u Lipan r. 1434 (1879) a Fr. Rákoczy odcházeje do
vyhnanství loučí se s uherskou svojí vlastí (1879) i ty jsou místem vzniku
spojeny s půdou ateliéru akademie. Poněkud "mánesovskou" notou
zaznívá lyrický cyklus Píseň (1880), sedm barevných kreseb, kolorovaných
akvarelem, vázaných dějovou i chronologickou linií. Podobně jako Mánesova
i Jeneweinova Píseň užívá principu alegorie a personifikace - píseň
seslaná Bohem na zem provází člověka jeho životem. V roce 1883 vystavuje
kresebný cyklus o pěti částech Daň z krve (1882) a náboženský tón zaznívající
ještě výrazněji z jeho prací jimiž se výročních výstav účastní ještě
roku 1890 (Sv.Vojtěch opouštěje navždy Čechy modlí se za svou vlast; Matka
Boží ubírá se na Golgotu; Sv.Gilbert, biskup, poděluje chudé) a roku 1893,
kdy visela v přízemí Rudolfina mezi akvarely a pastely jeho kolorovaná
kresba Pláč Jeremiáše Proroka. Naposled se Jeneweinovo dílo objevuje v
Rudolfinu v roce 1908. Tři roky po Jeneweinově smrti pietně vystavený kvaš
Jidáš (1897), první část stejnojmenného triptychu, zapůjčena k této příležitosti
z majetku hraběte Oswalda Thun-Salma, byl připomenutím umělcova morálního
odkazu. Pevně zakotveno ve vývojové linii Jeneweinovy tvorby navazuje na jiné
významné práce z devadesátých let Jeremiáš lká nad zříceninami Jeruzaléma
(1893), Dopoledne Velkého pátku (1895) a předjímá vrcholné práce Mor
(1899-1900), Pohřeb sebevraha (1901), Bílou horu (1902) či Stěhování židů
(1904-1905) z přelomu století. Kutnou Horu navštívila patrně krátce také
významná malířka a grafička Zdena BRAUNEROVÁ. Pro nakladatelství
Hejda a Tuček upravovala obálku knihy Eugena Mušky "Vlašský dvůr v
Kutné Hoře, která vyšla roku 1900. Bez zajímavosti není ani fakt, že její
korespondence vypovídá o přátelském kontaktu s Felixem Jeneweinem. V říjnu
1897 se dokonce pokoušela Braunerová prostřednictvím svého přítele básníka
Juliuse Zeyera intervenovat u ministra Hlávky v Jeneweinův prospěch, aby získal
jmenování profesorem na akademii v Praze. Její účasti na výstavách
Krasoumné jednoty patřily k jedněm z nejpilnějších. Poprvé zde
vystavovala v roce 1877. Od roku 1890 se pak řetězec jejích účastí na výstavní
činnosti spolku rozvíjí souvislejší řadou až do roku 1911. Braunerová umělecké
základy získala soukromě nejprve u Antonína Chittussiho, a zejména pak od
roku 1881 v Paříži u profesora Courtoise a na Akademii Collarossi. Proto množství
jejích děl pochází z Francie, kde žila ještě v letech 1885-1894.
Francouzský impresionismus ji neoslovil a vnitřně jí byla bližší intimní
krajinomalba barbizonské školy. V roce 1902 měla možnost představit se na výstavě
Krasoumné jednoty i jako grafička dvěma lepty (Valdštýnský plácek a Stará
Kočičí ulice), počátečními z velké série leptů ze Staré Prahy vznikající
od roku 1899 a dnes řazené k významným projevům české grafiky dvacátého
století.
K vůbec nejčasnějším publikovaným pracím Ludvíka KUBY patří
drobná tužková kresba Pohled ze dvora učitelského ústavu v Kutné Hoře z
roku 1882 (otištěná ve čtvrtém svazku Kubových Pamětí - Zaschlá paleta,
vydaných roku 1955), související s Kubovými léty studií 1879-1883 na
"Lindnerově" učitelském ústavu umístěném tehdy v budově gotického
Hrádku, kam přešel z pražské varhanické školy (1877-79). Kubova
pedagogická praxe trvá jen dva roky, v září 1883 začíná v Žiželicích
a od 1.1. 1984 pokračuje v Sedlci u Kutné Hory. I počátky jeho hlubokého
celoživotního a
systematického zájmu o studium slovanské písně jsou spojeny s Kutnou Horou,
obsah úvodních sešitů Slovanstva ve svých zpěvech (dokončeno až roku
1929) zpracovává zde a v Sedlci, kde je pak vlastním nákladem vydává.
Kutnou Horu i učitelské povolání opouští v létě roku 1885 kdy ze Sedlce
odjíždí na svou vůbec první z mnoha cest za slovanskou písní. Členem
Krasoumné jednoty se stal při účasti na výstavě roku 1893. Na výstavě
roku 1896 mohl vystavit práce, využívající impresionismus v realistické
malbě s pro Kubu tak charakteristickým důrazem na světlo. Látka, kterou
Kuba zpracovával byla mimoděk plně v souladu s dobovými tendencemi devadesátých
let, kdy se obecně v českém výtvarném umění projevila vlna zájmu o
lidovou tématiku způsobená voláním po harmonii a sepětí člověka s přírodou.
Svůj výtvarný příspěvek podává Kuba nejen ve studiích typů, ale i v
krajinomalbě.
Žákem Antonína Lhoty a Maxe Pirnera na pražské Akademii byl také další
člen Krasoumné jednoty Karel Ladislav KLUSÁČEK, pražský malíř a
ilustrátor. Výročních výstav se účastnil celkem pilně i když
nepravidelně v letech 1893-1908. Prezentoval se zde akvarely a vyjímečně
olejem a perokresbou. Vzor historické malby Lhotovy se v Klusáčkově díle
projevil trvalým zájmem o témata z českých dějin, formálně však čerpá
spíše z projevu Mikoláše Alše. V roce 1902, kdy byl zastoupen v Rudolfinu
vcelku neobvyklým počtem jedenácti děl, vystavil mezi nimi i akvarely Hus před
králem Václavem IV. na Vlašském dvoře a Volba Vladislava na Horách Kutných
(1471). Obě studie sloužily jako předloha pro rozměrné nástěnné malby
zasedací síně v historickém Vlašském dvoře v Kutné Hoře, uváděné s
pozdějšími názvy Dekret kutnohorský a Volba krále Vladislava Jagellonského,
které zde prováděl za asistence Jaroslava a Karla Špillara. Původní verze
se lišily od definitivního provedení nejen názvem, ale i obměnou či přidáním
zobrazovaných postav. Autor k nim přistupoval se zodpovědností, zájmem a
smyslem pro dobový detail. Nakolik Klusáčka práce pro Kutnou Horu zaujala,
dokazuje i pozdější menší akvarelová studie z roku 1906 Studie k historickému
výjevu, duchem kompozice a uspořádáním postav uvedeným studiím velmi přibuzná,
i když s ohnivější barevností a zběžněji provedená. Vedle svých
ilustrací Ohnivec, Pohádka o prchavé víle, Z pohádek o sv.Petru (1901), O
dvanácti měsíčkách (1905), Mravenec a cykády (1907) vystavoval i jiné práce
s historickou tématikou. Stejnojmenné práce akvarelem a olejem Vzbouření na
náměstí staroměstském pro stětí M.J.Želivského (9.března 1422), z nichž
olej byl reprodukován světlotiskem v katalogu z roku 1902, vypovídají o Klusáčkově
schopnosti zvládnout masové figurální scény, podobně jako to dokázal Hanuš
Schwaiger. Satiričnost autorovy malby zmiňovaná Prokopem Tomanem se promítla
okrajově do některých postav městského davu.
Šedesátou výroční výstavou v roce 1899 počínají se nepravidelně účastnit
jarních výstav Krasoumné jednoty pro Čechy také žáci krajinářské školy
Julia Mařáka - Kalvoda, Hudeček, Honsa, Ullman. Vedle Antonína Kalvody
vystavil toho roku své časné okořské práce z roku 1898 (U potoka, V
koupeli, Večer) také Antonín HUDEČEK a v roce 1900 se k němu připojil
i Jan Honsa (Nálada, Choceňský sad na podzim, Letní odpoledne). Dva z nich
byly důkazem nakolik se mařákových žáků dotkla obsese okořským potokem.
V Hudečkově případě se zde projevil také vliv pobytu na mnichovské škole
Slovince Anteho Ažbé (roku 1891), kde se kladl důraz na práci podle živých
modelů, studium anatomie a figury v pohybu. Oblibu v tématu potoka doplňoval
fenomén proměnlivé všudypřítomné okořské zeleně, objevující se ve své
měkkosti a zářivosti na plátnech Na podzim (Okoř) (1898) a První zeleň
(1900), tedy z období Hudečkovy účasti na výstavách Krasoumné jednoty. Ta
skončila rokem 1901. Až o pět let později Hudečka upoutala nedaleko Kutné
Hory počínající polabská rovina blízká tomuto podřipskému rodákovi. V
roce 1906 vznikají první oleje ze Starého Kolína (Chalupy, Chalupy u vody,
Starý Kolín - Konec vesnice) a ač je na výstavách Krasoumné jednoty nikdy
Hudeček nepředvedl, spojují vše o co od roku 1903 usiloval - realismus s
expresí, prózu s poezií. Vedle inspirativní Okoře, Stříteže a Policka
patřil Starý Kolín k umělcovým důležitým pracovním místům. Jeho okolí,
svou plošností členěnou lukami a poli, připomínalo mu domov natolik intenzívně,
že se k němu vrací ještě v roce 1909 v době své tvůrčí tísně během
přechodu na Policko.
Oproti Antonínu Hudečkovi měl ke Kutné Hoře vztah podstatně bližší Jan
HONSA. Od 16.listopadu 1908 do konce školního roku, tj. 9.července 1909 působil
jako učitel kreslení na Královské české zemské škole řemeslnické v
Kutné Hoře a bydlel zde v Poděbradově ulici č.p.286. Navzdory tomu, že
jeho kutnohorské působení netrvalo dlouho, dovedl jako krajinář vytěžit z
okolí města několik olejů - Ráno u Kutné Hory, Čáslav z Kaňku a Výhled
z Kaňku do Polabské roviny, dnes již zřejmě rozptýlených v soukromých sbírkách.
Dokumentován je pouze jeden z nich, Kutná Hora na jaře, jehož reprodukci lze
najít na straně 416 časopisu Zlatá Praha z roku 1917. Roky Honsových účastí
na výstavách Krasoumné jednoty, tzn. 1900, 1903-05 a 1907 vymezují mimoděk
právě periodu předcházející pobytu v Kutné Hoře. Již první jeho plátna,
která se v Rudolfinu roku 1900 objevila, byla pro něj typická, zejména co do
setrvalého zaujetí krajinou v okolí Běstovic, jejími pastvinami, kvetoucími
stromy, lesními motivy a typickými chalupami. Korespondovala jasně s obdobím
přelomu století prosyceným ve výtvarném umění vypjatou přecitlivělostí,
hledáním nových přístupů, forem i snahou o zduchovnění obsahu tvorby.
Také úsilí o vystižení nálady krajiny, o vyrovnání se výtvarnými prostředky
schopnostem poezie odpovídalo dobovým tendencím. V souladu s ním vznikají
obrazy zádumčivé, meditativní a melancholické povahy formálně poplatné výhradně
impresionistickým zásadám rozložení motivu do lehce nanášených nepříliš
výrazných barevných skvrn. Mírná stylizace a secesní barevnost kombinace
odstínů jedovatých modří a zelení se uplatňuje ve zvláštní náladě
poetického až symbolistního díla Soumrak. Pochází z úvodního období
Honsovy tvorby před rokem 1903, kdy dociloval nejvýraznější přesvědčivosti.
Sem spadá také obraz Na pastvě, ne pouhý popis přírodního motivu, kde se
projevuje Honsův smysl pro prostor, monumentální prostotu krajiny a její zvláštní
emotivní působivost.
Kutnohorský rodák Rudolf ADÁMEK obeslal pouze dvě z výstav Krasoumné
jednoty, roku 1906 a 1911, v době kdy již žil trvale na pražských
Vinohradech a s Kutnou Horou byl spojen "pouze" jako s místem svého
narození. Dva z jeho olejů, Večer v zahradě restaurantu (1906) a Háj
radosti (1911), které tehdy vystavil, patřili do ranného údobí jeho tvorby.
U portrétu mladé ženy Čtenářka se znaky secesního smyslu pro dekorativní
úlohu a význam linie, citem pro vyjádření materiálu, dobovou estetiku a
kompozici najdeme souvislost spíše také s uměleckými počátky Adámkovými
a dokumentuje dobře styl jeho práce v době jeho první účasti na rudolfinské
umělecké přehlídce. Nemá ještě nic společného s jeho pozdější
mystickou tvorbou spjatou obsahově se skupinou SURSUM a díky níž dosáhl svého
pozdějšího významu a jedinečné autentičnosti.
Z dnešního pohledu je důležité nejenom prosté vědomí obecně historického
významu Kutné Hory, ale i to, že v době, kdy se začíná odehrávat zápas
o národní podobu českého výtvarného umění, město určovalo obsah mnoha
uměleckých děl z oblasti malířství, kresby a grafiky. Těm, kteří se zde
narodili, dala Kutná Hora do vínku natrvalo zájem o historismus, jiným dočasně
umocňovala v mládí jejich estetickou citlivost, podněcovala jejich
obrazotvornost, další sem zavedly jejich životní osudy a pracovní úkoly,
ale naprostá většina z nich do Kutné Hory přišla zcela vědomě jako ke
zdroji tvůrčí inspirace. Pro umělce devatenáctého a počátku dvacátého
století vyjadřující se především pomocí reálných motivů neztrácela
Kutná Hora na přitažlivosti, ani když se připomínka její zapomenuté slávy
jevila již jako velmi vzdálená, poskytovala jim vždy bohatost "námětů"
množstvím architektonických památek a přítomností historie nebo už jen
svým nezaměnitelným geniem loci.
Aleš Rezler |
