Sankturinovský dům, Palackého náměstí 377, 284 01 Kutná Hora, IČ:71006206

Otevřeno: Po - Ne  09:00 - 12:00 a 12:30 - 17:00 hodin
první sobotu v měsíci vstup pro veřejnost ZDARMA
(v době výstavy)
Kontakt: +420 327 512 347, gfj@kh.cz
Ředitel galerie Mgr. Aleš Rezler: + 420 724 703 008, rezler@kh.cz

PLÁN VÝROČNÍ ZPRÁVY ZŘIZOVACÍ LISTINA ROZPOČET VÝSTAVY SBÍRKA HISTORIE KUDY K NÁM KATALOGY

ČLENOVÉ KRASOUMNÉ JEDNOTY V KUTNÉ HOŘE 1835-1910

Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory, Vlašský dvůr, 03. 12. - 28. 02. 1999

Josefínské reformy konce 18.století postihly neblaze umělce celého českého království. Účinkem patentů Josefa II. byly zrušeny kláštery, které představovaly do té doby významné investory a množství uměleckých zakázek pro církevní interiéry prudce kleslo. Pro mnoho umělců to pak znamenalo ztrátu jejich existenčního zajištění, uvážíme-li, že převážná část umělecké produkce té doby měla charakter náboženský. Roku 1782 byla zrušena tři významná pražská malířská bratrstva s náboženským přídomkem, nazvaná po svém patronu sv.Lukášovi. Pro pražské umělce mělo i toto rozhodnutí znamenat zhoršení jejich podmínek sociálních. Předzvěst jiného přístupu k umění v racionální josefínské éře mohl ale již dříve signalizovat výprodej slavné rudolfinské sbírky na Pražském hradě.
Není divu, že se umělci snažili zvrátit tento vývoj poněkud k lepšímu. Až teprve 8.února 1796 byla ale ustavena tzv. Společnost vlasteneckých přátel umění (něm. Gesselschaft patriotischer kunstfreunde). Cíle společnosti byly na tehdejší podmínky velmi aktuální - povzbuzení klesajícího smyslu pro umění, zamezení vývozu uměleckých památek ze země, zřízení veřejné obrazárny a školy pro uměleckou výchovu mládeže. Její iniciativou vznikla téhož roku veřejná galerie, jejíž sbírka později rozšiřovaná se stala základem Národní galerie v Praze. Umělecká škola byla založena až 10.září 1799 a byla první malířskou školou v Praze vůbec. Od roku 1800 (až do roku 1885) sídlila v budově pražského Klementina a pod oficiálním názvem C.K.Akademie umění v Praze byla předána do státní správy dnem 1.října 1896.
Roku 1835 se stala administrativní a hospodářskou součástí Společnosti vlasteneckých přátel umění Krasoumná jednota (pův. názvem Kunstverein für Böhmen), založená na základě požadavku umělců. Vznikla podle vzoru německých městských spolků pro umění tzv. kunstvereinů, které jsou v Německu i Rakousku činné doposud. Krasoumná jednota byla založena na principu akciové společnosti pro podporu umění i umělců samotných. Každý člen, vlastně akcionář byl povinen zakoupit ročně minimálně jednu akcii za pět zlatých. To ho opravňovalo k účasti ve slosování obrazů vystavených na jarních výstavách Krasoumné jednoty (zahajovaných každoročně o velikonočním pondělí) a k odebrání prémie vydávané každoročně v podobě mědirytiny, litografie, drobné plastiky. Přestože byl tento podnik vítanou příležitostí pro umělce jak vystavit i prodat své dílo po čtyřech letech trvání se zdálo, že jeho aktivita klesá až k úplné lokální bezvýznamnosti, snižoval se i počet vystavených děl. Po instalaci nového jednatele Krasoumné jednoty hraběte Františka Thun-Hohensteina v roce 1839 zaznamenala Krasoumná jednota teprve změny, díky kterým se stala na zbytek století nejdůležitějším spolkem činným v našich zemích. Zásluhou Thun-Hohensteinovou byla zřízena agenturní síť v jednotlivých českých krajích i mimo Čechy udržující kontakt s členy mimo pražské centrum. Krasoumná jednota se také jeho iniciativou otevřela cizím umělcům, když byla zakoupena některá jejich díla a rokem 1839 se počali účastnit výstav Krasoumné jednoty. V jak hojné míře se účastnili pražského salonu němečtí umělci víme z výstavních katalogů, které mimochodem vycházely až do roku 1862 výhradně v němčině. Přestože seznamy vystavujících a vystavených děl byly velmi lapidární, poskytují dnes cenné údaje o počtech vystavených děl, frekvenci a aktivitě jednotlivých umělců. Bohužel identifikace exponátů spočívala pouze v uvedení názvu díla a jeho ceny, nikoliv dataci a rozměru. Techniku lze dedukovat pouze ze zařazení díla do hlavních vystavovaných souborů, oddělených instalačně - malba, plastika, či kresby a akvarely.
Výstavy Krasoumné jednoty se odbývaly původně ve šlechtických palácích, pak od roku 1852 v místnostech Akademie v Klementinu. Jejich přenesením na Žofín roku 1865 se podstatně zlepšila dostupnost výstav a po dvaceti letech se přestěhovaly roku 1885 do novorenesanční stavby Rudolfina. V tomto "rudolfinském" období Krasoumné jednoty a zvláště po roce 1890 zde počet vystavených exponátů dosahoval běžně čísla 700-800. Kvantita vystavovaných exponátů nebyla ale obyčejně v souladu s jejich kvalitou a kritiky v tomto směru provázely výstavní činnost takřka po celou dobu jejího trvání. Výroční výstavy Krasoumné jednoty byly totiž salonem v pravém slova smyslu, otevřeny prakticky všemu a všem. Proto také výtky soudobé kritiky byly zhusta velmi oprávněné.
Jak uvádí Václav Ryneš, počet domácích členů Krasoumné jednoty v letech 1840 - 1899 činil 212 umělců. Dalších 193 členů pocházelo z ciziny, z Německa, Rakouska Belgie, Polska, Holandska, Švýcarska a Francie. Kromě členů Krasoumné jednoty se jejích výstav účastnila, ale i celá řada umělců, kteří členy podle Rynešova seznamu nebyli. Význam Krasoumné jednoty upadl až na přelomu století, kdy docházelo k zakládání dalších spolků a skupin, sice s podobnými cíly a zaměřením, ale hlavně programově zřetelněji formulovaným a bližším přece jen různým výtvarným názorům. Aktivitu Krasoumné jednoty na počátku tohoto století zastínila svým významem výstavní činnost výtvarného odboru Umělecké besedy (činné již od r.1863), Spolku výtvarných umělců Mánes, Spolku výtvarných umělců Myslbek a později výstavy skupin Osma či Sursum. Jejich výstavy byly menší ale sestavované do názorově kompaktnějších celků, instalovány s větší přesvědčivostí a dokumentační hodnota katalogů těchto skupin - grafická úprava, počet vyobrazení povětšinou barevných i kvalita údajů, předčila brzy katalogy Krasoumné jednoty.
Přesto měla ve své době Krasoumná jednota nesporný význam - rozsahem v jakém sdružovala domácí i zahraniční umělce, jak podporovala rozvoj uměleckého života u nás i ve financování monumentálních prací. Logicky byla Krasoumná jednota vybrána jako určitý model použitý pro uspořádání výstavy Členové Krasoumné jednoty v Kutné Hoře, s cílem doložit vybraný historický úsek let 1835-1910. Jistý důraz byl přitom kladen na to vytvořit konkrétní vizi lokálního obrazu výtvarného umění 19.století města Kutné Hory a jeho regionu.

Pro umělce období romantismu především první poloviny 19.století představovala Kutná Hora se starobylými památkami, bizarními zákoutími, uličkami a dobovou atmosférou jistě zcela vyhovující námět. Nejstarším z těch, kdo je zde hledal byl Karel WÜRBS, pražský malíř a kreslíř, autor mnoha kresebných předloh pro grafické listy dokumentující historická města. Roku 1874 vystavil na Žofíně olej Vlašský dvůr v Kutné Hoře, z Kutné Hory pochází také rytiny Kamenný dům v Kutné Hoře (Das Steinerne Haus in Kuttenberg) a Kostel sv.Jakuba v Kutné Hoře (Die St. Iacobskirche in Kuttenberg) z roku 1850, dva z listů souborné mapy Pohledy na německá města (Ansichten deutscher Städte) vydané roku 1852 nakladatelstvím G.G.Lange v Darmstadtu.
Suverénně prvním ze všech děl zařazených do výstavy Členové Krasoumné jednoty v Kutné Hoře, které se objevilo na jedné z prvních výstav Krasoumné jednoty a sice roku 1842 je plátno Antonína LHOTY Libušino proroctví s původním názvem Vission am Vissehrad. Kutnohorský rodák Antonín Lhota byl nejenom významným představitelem náboženské a historické malby, ale jako rektor akademie (1880-81, 1883-84, 1885-86) a pedagog této školy měl příležitost ovlivnit také svým příkladem řadu dalších umělců svých žáků, mimo jiné i Felixe Jeneweina. Členem Krasoumné jednoty byl v letech 1845-1886. Lhotova malba byla formálně i obsahově ustálena v romanticko-náboženský, barevně střídmý lineární projev odvozený od příkladu umělců nazarénského okruhu.
Žákem pražské akademie byl Josef HILBERT, pocházející z Prahy, malíř a krajinář. V Kutné Hoře pobýval prokazatelně v letech 1842-1845, kdy zde nacházel inspiraci v kutnohorských architektonických památkách (Severní křídlo Vlašského dvora, 1842; Veduta Kutné Hory od jihovýchodu, 1843; Severovýchodní kout Vlašského dvora, 1845; Interiér kostela sv.Jakuba, 1845).
Obrazy z uměleckých cest po Čechách se Hilbert prezentoval na výstavách Krasoumné jednoty v letech 1846-1855. Nicméně nemáme úplnou jistotu v tom, že by v roce 1848 vystavený olej Večer v Kutné Hoře a o dva roky déle Partie u Kutné Hory, byly zároveň doložením jeho pozdějšího návratu do Kutné Hory.
Až v roce 1864 obeslal z Paříže Soběslav Hippolyt PINKAS výstavu Krasoumné jednoty třemi díly Zvěř v zásobárně, Drvoštěp a smrt (visící donedávna v expozici 19.století Národní galerie v Praze) a Francouzská selka. Následujícího roku 1865 zde vystavil známý svůj olej Hrající si děti. V šedesátých a osmdesátých letech zajížděl hledat své náměty na Sázavsko, kde vlastnil v Sázavě Černých Budách od poloviny osmdesátých selské stavení v prostředí, které mu nahrazovalo prostředí fontainbleauských a barbizonských lesů. Pinkas tento významný český malíř žijící od roku 1854 v Paříži jako jeden z prvních k nám importoval vzor francouzské malby z okruhu barbizonské školy. Nejen se Sázavou patřící do regionu Kutné Hory, ale přímo s Kutnou Horou ho pojí jeho účast na výstavě spolku Vesna v roce 1867. Zásluhu na tom, že byla výstava 153 děl v nové budově reálného gymnázia v Kutné Hoře na Tarmarce Uměleckou besedou tehdy uspořádána, měl především Karel Purkyně. Účastnili se jí vedle Pinkase a Purkyněho také Jaroslav Čermák, Josef a Quido Mánesové, Petr Maixner, Viktor Barvitius, František Bohumír Zvěřina, Alois Bubák, Antonín Waldhauser a sochaři Václav Levý a Tomáš Seidan. Pro srovnání s obrazy tehdejších českých malířů zde bylo vystaveno i několik děl Karla Škréty a Petra Brandla. Tento výstavní počin byl významný také tím, že se jednalo o vůbec jednu z prvních výstav výtvarného umění uskutečněných v českých městech mimo Prahu.
Od roku 1854 až 1860 vystavuje s Krasoumnou jednotou i Adolf KOSÁREK, dnes čelný představitel české romantické malby. Zastoupen zde byl svými tak typickými náměty horských a zalesněných krajin z českých Krkonoš, rakouských a německých Alp. Adolf Kosárek je s Kutnou Horou spojen především svým dětstvím, kdy byl dán v deseti letech roku 1840 na hlavní školu, která tehdy fungovala ve starobylém gotickém Hrádku. Strávil zde celkem čtyři léta a když roku 1844 ve svých čtrnácti letech Kutnou Horu opouštěl, byl svým prospěchem mezi deseti nejlepšími žáky zdejší české školy. Pobyt v prostředí Kutné Hory jistě přispěl k rozvoji romantického Kosárkova cítění. I když se naplno rozvinul až během studia v letech 1850-55 na akademii v Praze v Haushoferově krajinářské škole. K ranným Kosárkovým dílům patří olej z roku 1852 z doby jeho studia Horské jezero v bouři. Olej Hřbitov u moře z roku 1856 vystavil Kosárek v roce 1857 na výstavě Krasoumné jednoty a pochází z jeho malířské cesty na ostrov Rujanu v Baltském moři. Přestože Adolf Kosárek zemřel ve svých dvacetidevíti letech patří stále k impozantním zjevům českého malířství 19.století.
Podobně předčasně zemřelý ve svých 34 letech významný malíř a kritik Karel PURKYNĚ předčívající výsledky svého díla produkci šedesátých let minulého století, dospěl o mnoho let dříve než ostatní naši malíři té doby, nepočítaje v to ale Soběslava Hippolyta Pinkase, k ryzí realistické malbě. Smysl Purkyněho díla a otázek, které si kladl, byl pochopen až o mnoho desítek let později. Malířův hlavní podíl na kutnohorské výstavě Vesny roku 1867 byl zmíněn. V Kutné Hoře pobýval ale již v 50.letech, o zdejších jeho návštěvách svědčí skicy kutnohorské architektury v umělcově náčrtníku před a po roce 1855. Z této doby 1852-1855 pochází i velký rodinný portrét v majetku Národní galerie v Praze Podobizna rodiny Franzlovy z Kutné Hory, kdy sice vyšel z domácí biedermayerovské tradice, ale dospěl k vlastní typice hlav i barevnosti. Portrét vytvořil pro kutnohorského měšťana Matěje Franzla (1793-1866), tehdejšího majitele hostince U černého koně. Olej na plátně Podobizna mladé ženy (1860) je malován v podobném stylu a patří k řadě portrétů, jimiž se hojně prezentoval na výstavách Krasoumné jednoty v letech 1858-1867. Nevyznačuje se tou mírou realismu jako například Podobizna politizujícího kováře Jecha (pův název Ein politisirender Schmied), nebo jiný olej Cikánova lovecká kořist, které vystavil roku 1860. Ty již patřily k tomu jeho druhu prací jako o dva roky později vystavené zátiší Sova sněžná, která navíc je nejmonumentálnějším českým zátiším vůbec.
Dalším členem Krasoumné jednoty byl František Bohumír ZVĚŘINA, Rubenův a Haushoferův žák na pražské akademii, malíř, kreslíř a dokumentátor slovanského života. Zvěřinův vlastní životopis uveřejněný na pokračování roku 1908 ve Zlaté Praze zmiňuje vystavení jeho dvou obrazů Krajina v bouři a Partie domů ve třetím roce jeho pobytu na akademii v roce 1854. Oleje byly příznivě přijaty a z výroční výstavy Společností vlasteneckých přátel umění také zakoupeny. Výborem téže společnosti byl Zvěřina pět let potom už ale kritizován za svůj přílišný panslavismus, navíc s pohrůžkou, že nevzdá-li se nastoupeného směru, nebude již od něj nic zakoupeno. Mírou s jakou se cele věnoval motivům slovanských krajin a postav i výpravám za nimi do východních krajů stal se podezřelým. V Kutné Hoře žil krátce v letech 1859-1865. Odsud pocházela i jeho žena Jindřiška, rozená Janečková a roku 1864 se narodil v Kutné Hoře první Zvěřinův syn Jaroslav. Zvěřina zde působil jako profesor kreslení na reálném gymnáziu, úzkoprsé zdejší poměry, které kritizoval ve svém životopise ho přiměly k odchodu do Gorice a později Mariboru, kde s lačností, jen aby se Kutné Hory zbavil, přijal místo na státní reálce a mohl se dále věnovat svým oblíbeným slovanským motivům. Výstavu Krasoumné jednoty v roce 1862, obeslal ještě z Kutné Hory žánrovou horskou krajinou s příměsí romantismu. Z jeho kutnohorského období pochází dvě tužkové kresby a akvarel z roku 1864, kterými zachytil Vlašský dvůr. V roce 1867 vystavoval také s Vesnou v Kutné Hoře.
Antonín Waldhauser - večerní stmívání na podzim Romantická krajinářská tvorba Antonína WALDHAUSERA je takřka bezvýhradně spojena místem vzniku s českým prostředím. Studoval v letech 1849-1854 na Akademii v Praze u Rubena, Lhoty a Haushofera a pak 1855-1857 ve Vídni. Studium starých mistrů ve vídeňských obrazárnách ovlivnilo počátky jeho tvorby v příklonu k figurální a historické malbě. V sedmdesátých letech 19. století se ale již trvale věnuje krajinomalbě. V Kutné Hoře byl Waldhauser dobře znám a jeho zdejší působení v sedmdesátých letech dokládá již akvarel Bylanský akvadukt z roku 1872 i četné skizzy v jeho náčrtnících. Býval zde hostem u své sestry pani Höllové, choti kutnohorského okresního komisaře. V polovině osmdesátých let vytváří řadu malířských skic barevně i motivicky spřízněných s dílem Antonína Chittussiho. Největší vyzrálosti dosahuje Waldhauser v osmdesátých a devadesátých letech. Na léta 1890-1900 se natrvalo usadil u své sestry v Kutné Hoře, kde bydlel v č.p.13 Pod Vlašským dvorem. V jeho skicářích z té doby najdeme množství pohotových záznamů krajinných partií pečlivě datovaných a to nejen z Kutné Hory a okolí, ale také z Polabí, Posázaví, z Lichnice, Žlebů, Talmberka. Díky stálému studiu a kreslení přírody získal Waldhauser svoji lehkost v přednesu uplatněnou v takřka nepřehledném množství typických miniaturních krajin intimní povahy. Waldhauserovy magické přisvity měsíce, purpurové rozbřesky a záplavy západů slunce podané ve žhnoucích červeních - poetické přepisy skutečnosti podávané s vervou i elegancí respektují vždy prostotu výjevu a nálady krajiny. Přes určitou rozkolísanost úrovně prací způsobenou hlavně svízelnými životními podmínkami v nichž tvořil, se Waldhauser vykazuje stálostí zájmu a neobyčejnou citlivostí. Výstav Krasoumné jednoty se účastnil počínaje rokem 1874 až do roku 1900. V roce 1887 mu Krasoumná jednota v Rudolfinu uspořádala speciální výstavu 60 jeho obrazů.
Krajinář a ilustrátor Karel LIEBSCHER patřil se svým bratrem Adolfem k nejfrekventovanějším autorům vystavujícím na výstavách Krasoumné jednoty vůbec. První jeho účast zde byla roku 1874. Představoval se zde svými krajinnými náměty z Čech - Šumavy, Polabí, Posázaví nebo Prahy nebo Itálie (Verona 1882; Benátky 1884) a chorvatské Istrie (1887). Práce Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře olej i kvaš pochází z Liebscherova pobytu v Kutné Hoře v první polovině devadesátých let, kdy vytvořil i obrazy Svatý Jakub v Kutné Hoře a Kostel v Kutné Hoře. Ten byl vystaven roku 1908 v Rudolfinu na jubilejní 69. výstavě Krasoumné jednoty dva roky po Liebscherově smrti. Zvláštní souvislost s Kutnou Horou spočívá i v uspořádání souborné výstavy díla obou bratří Liebscherů, která se zde konala roku 1889. Názorný příklad pro pochopení různosti tvorby obou Liebscherů poskytuje mimoděk rozměrné dílo, diorama Dobývání Prahy od Švédů r. 1648, umístěné v labyrintu v Praze na Petříně. Tento známý obraz vznikl roku 1891 jako monumentální syntéza práce obou Liebscherů. Funkci krajinné stafáže vlastně přebírají prvky tvořící rámec městského prostředí, konkrétně pozadí panoramatu Malé Strany, řeka Vltava a Karlův most podávané s obvyklou konstantní statičnosti krajinářské tvorby Karla Liebschera. Naopak v ostrém kontrastu s ní je dynamismus, pathos a dějovost figurální části obrazu mladšího Adolfa, dramatické bitevní scény slučující rozevlátou kompozici výjevu s charakterizací postav.
Dvě drobné tužkové kresby z Kutné Hory Konzola pilíře v chrámu sv.Jakuba v Kutné Hoře a Konzola pavlače Vlašského dvora v Kutné Hoře datované rokem 1886, dokládají zdejší pobyt malíře a ilustrátora Hanuše SCHWAIGERA. Do Kutné Hory se Schwaiger vydal v tom roce studovat architektonické detaily z historických staveb, jejichž užíváním pak podporoval autentičnost svých pohádkových neoromantických výjevů inspirovaných lidovými i umělými pohádkami, bajkami a pověstmi. Do Kutné Hory se vrátil pracovat ještě koncem léta 1887. Roku 1889 vystavil v Rudolfinu Studii z holandských Brugg a z holandského pobytu byly i práce vystavené s Krasoumnou jednotou o rok později Flámský rybí trh a Nezvaný host.
Architektura Kutné Hory zajímala pochopitelně i architekta a malíře Jana KOULU, autora mnoha svěžích akvarelů z Čech a Moravy, které vystavoval s Krasoumnou jednotou v letech 1881-1908. Již při první jeho účasti se prezentoval dvěma akvarely Chrám Sv. Barbory v Hoře Kutné a Vlašský dvůr v Hoře Kutné. Na rozdíl třeba od staršího Karla Liebschera, který procestoval téměř celé Čechy vyhledávaje náměty k ilustracím knih jako Hrady a zámky, Čechy nebo Rakousko slovem a obrazem, Jana Koulu vždy vedlo k jeho cestám výhradně studium architektonických památek, slohů a tvarosloví. Nezřídka vedle toho zpracovával i náměty z krajiny v níž právě pobýval jako u akvarelů Lesní krajina, 1873; Krajina s řekou, 1899; Na selském dvoře, 1899 nebo Z moravské vsi (1886).
K výtvarným pedagogům působícím v Kutné Hoře patřil Václav ZAHRADNÍK, profesor na zdejší královské řemeslnické škole, autor oleje Pohled na kostel sv. Barbory z Královské haldy z roku 1892 a tušové kresby Sázavský klášter. Z Kutné Hory obeslal výstavy Krasoumné jednoty podvakrát v roce 1900 a 1902.
Malíř Adolf LIEBSCHER, zručný figuralista byl svým talentem předurčen k tvorbě historických, alegorických, žánrových a nástěnných maleb a ilustrací. Celkem pravidelně se účastnil výstav Krasoumné jednoty od roku 1877. Rozměrné plátno Husité před Kutnou Horou v den sv. Tří králů L.P. 1422 měl příležitost vystavit v Rudolfinu roku 1889. V Kutné Hoře pobýval patrně na přelomu let osmdesátých a devadesátých a pak se svým bratrem ještě kolem roku 1893 a 1894.
Felix JENEWEIN, zcela jistě nejsvébytnější umělecký zjev mezi umělci, kteří se v Kutné Hoře narodili, patří k významným postavám české výtvarné kultury a umělcům tzv. generace Národního divadla. V jeho pohnutých životních osudech, vlivu prostředí rodného města a katolické výchovy v rodině možno spatřit zdroj jeho vypjaté dramatické náboženské figurální malby a inklinace k historickým tématům. V Krasoumné jednotě byla jeho díla vystavena v letech 1878-79, 1881, 1883, 1890, 1893 a pietně i 1908. Ještě během studia na pražské akademii (1873-78) se účastnil roku 1878 výstavy Krasoumné jednoty kartonem Karel IV. staví dóm sv. Víta (1877), jež je příkladem příchylnosti Jeneweinovy ke kreslířské tradici konzervované pražskou akademií. Stejného ražení jsou i o rok později vystavené kartony Pražané nalézají mrtvolu Prokopa Velikého po bitvě u Lipan r. 1434 (1879) a Fr. Rákoczy odcházeje do vyhnanství loučí se s uherskou svojí vlastí (1879) i ty jsou místem vzniku spojeny s půdou ateliéru akademie. Poněkud "mánesovskou" notou zaznívá lyrický cyklus Píseň (1880), sedm barevných kreseb, kolorovaných akvarelem, vázaných dějovou i chronologickou linií. Podobně jako Mánesova i Jeneweinova Píseň užívá principu alegorie a personifikace - píseň seslaná Bohem na zem provází člověka jeho životem. V roce 1883 vystavuje kresebný cyklus o pěti částech Daň z krve (1882) a náboženský tón zaznívající ještě výrazněji z jeho prací jimiž se výročních výstav účastní ještě roku 1890 (Sv.Vojtěch opouštěje navždy Čechy modlí se za svou vlast; Matka Boží ubírá se na Golgotu; Sv.Gilbert, biskup, poděluje chudé) a roku 1893, kdy visela v přízemí Rudolfina mezi akvarely a pastely jeho kolorovaná kresba Pláč Jeremiáše Proroka. Naposled se Jeneweinovo dílo objevuje v Rudolfinu v roce 1908. Tři roky po Jeneweinově smrti pietně vystavený kvaš Jidáš (1897), první část stejnojmenného triptychu, zapůjčena k této příležitosti z majetku hraběte Oswalda Thun-Salma, byl připomenutím umělcova morálního odkazu. Pevně zakotveno ve vývojové linii Jeneweinovy tvorby navazuje na jiné významné práce z devadesátých let Jeremiáš lká nad zříceninami Jeruzaléma (1893), Dopoledne Velkého pátku (1895) a předjímá vrcholné práce Mor (1899-1900), Pohřeb sebevraha (1901), Bílou horu (1902) či Stěhování židů (1904-1905) z přelomu století. Kutnou Horu navštívila patrně krátce také významná malířka a grafička Zdena BRAUNEROVÁ. Pro nakladatelství Hejda a Tuček upravovala obálku knihy Eugena Mušky "Vlašský dvůr v Kutné Hoře, která vyšla roku 1900. Bez zajímavosti není ani fakt, že její korespondence vypovídá o přátelském kontaktu s Felixem Jeneweinem. V říjnu 1897 se dokonce pokoušela Braunerová prostřednictvím svého přítele básníka Juliuse Zeyera intervenovat u ministra Hlávky v Jeneweinův prospěch, aby získal jmenování profesorem na akademii v Praze. Její účasti na výstavách Krasoumné jednoty patřily k jedněm z nejpilnějších. Poprvé zde vystavovala v roce 1877. Od roku 1890 se pak řetězec jejích účastí na výstavní činnosti spolku rozvíjí souvislejší řadou až do roku 1911. Braunerová umělecké základy získala soukromě nejprve u Antonína Chittussiho, a zejména pak od roku 1881 v Paříži u profesora Courtoise a na Akademii Collarossi. Proto množství jejích děl pochází z Francie, kde žila ještě v letech 1885-1894. Francouzský impresionismus ji neoslovil a vnitřně jí byla bližší intimní krajinomalba barbizonské školy. V roce 1902 měla možnost představit se na výstavě Krasoumné jednoty i jako grafička dvěma lepty (Valdštýnský plácek a Stará Kočičí ulice), počátečními z velké série leptů ze Staré Prahy vznikající od roku 1899 a dnes řazené k významným projevům české grafiky dvacátého století.
K vůbec nejčasnějším publikovaným pracím Ludvíka KUBY patří drobná tužková kresba Pohled ze dvora učitelského ústavu v Kutné Hoře z roku 1882 (otištěná ve čtvrtém svazku Kubových Pamětí - Zaschlá paleta, vydaných roku 1955), související s Kubovými léty studií 1879-1883 na "Lindnerově" učitelském ústavu umístěném tehdy v budově gotického Hrádku, kam přešel z pražské varhanické školy (1877-79). Kubova pedagogická praxe trvá jen dva roky, v září 1883 začíná v Žiželicích a od 1.1. 1984 pokračuje v Sedlci u Kutné Hory. I počátky jeho hlubokého celoživotního a
systematického zájmu o studium slovanské písně jsou spojeny s Kutnou Horou, obsah úvodních sešitů Slovanstva ve svých zpěvech (dokončeno až roku 1929) zpracovává zde a v Sedlci, kde je pak vlastním nákladem vydává. Kutnou Horu i učitelské povolání opouští v létě roku 1885 kdy ze Sedlce odjíždí na svou vůbec první z mnoha cest za slovanskou písní. Členem Krasoumné jednoty se stal při účasti na výstavě roku 1893. Na výstavě roku 1896 mohl vystavit práce, využívající impresionismus v realistické malbě s pro Kubu tak charakteristickým důrazem na světlo. Látka, kterou Kuba zpracovával byla mimoděk plně v souladu s dobovými tendencemi devadesátých let, kdy se obecně v českém výtvarném umění projevila vlna zájmu o lidovou tématiku způsobená voláním po harmonii a sepětí člověka s přírodou. Svůj výtvarný příspěvek podává Kuba nejen ve studiích typů, ale i v krajinomalbě.
Žákem Antonína Lhoty a Maxe Pirnera na pražské Akademii byl také další člen Krasoumné jednoty Karel Ladislav KLUSÁČEK, pražský malíř a ilustrátor. Výročních výstav se účastnil celkem pilně i když nepravidelně v letech 1893-1908. Prezentoval se zde akvarely a vyjímečně olejem a perokresbou. Vzor historické malby Lhotovy se v Klusáčkově díle projevil trvalým zájmem o témata z českých dějin, formálně však čerpá spíše z projevu Mikoláše Alše. V roce 1902, kdy byl zastoupen v Rudolfinu vcelku neobvyklým počtem jedenácti děl, vystavil mezi nimi i akvarely Hus před králem Václavem IV. na Vlašském dvoře a Volba Vladislava na Horách Kutných (1471). Obě studie sloužily jako předloha pro rozměrné nástěnné malby zasedací síně v historickém Vlašském dvoře v Kutné Hoře, uváděné s pozdějšími názvy Dekret kutnohorský a Volba krále Vladislava Jagellonského, které zde prováděl za asistence Jaroslava a Karla Špillara. Původní verze se lišily od definitivního provedení nejen názvem, ale i obměnou či přidáním zobrazovaných postav. Autor k nim přistupoval se zodpovědností, zájmem a smyslem pro dobový detail. Nakolik Klusáčka práce pro Kutnou Horu zaujala, dokazuje i pozdější menší akvarelová studie z roku 1906 Studie k historickému výjevu, duchem kompozice a uspořádáním postav uvedeným studiím velmi přibuzná, i když s ohnivější barevností a zběžněji provedená. Vedle svých ilustrací Ohnivec, Pohádka o prchavé víle, Z pohádek o sv.Petru (1901), O dvanácti měsíčkách (1905), Mravenec a cykády (1907) vystavoval i jiné práce s historickou tématikou. Stejnojmenné práce akvarelem a olejem Vzbouření na náměstí staroměstském pro stětí M.J.Želivského (9.března 1422), z nichž olej byl reprodukován světlotiskem v katalogu z roku 1902, vypovídají o Klusáčkově schopnosti zvládnout masové figurální scény, podobně jako to dokázal Hanuš Schwaiger. Satiričnost autorovy malby zmiňovaná Prokopem Tomanem se promítla okrajově do některých postav městského davu.
Šedesátou výroční výstavou v roce 1899 počínají se nepravidelně účastnit jarních výstav Krasoumné jednoty pro Čechy také žáci krajinářské školy Julia Mařáka - Kalvoda, Hudeček, Honsa, Ullman. Vedle Antonína Kalvody vystavil toho roku své časné okořské práce z roku 1898 (U potoka, V koupeli, Večer) také Antonín HUDEČEK a v roce 1900 se k němu připojil i Jan Honsa (Nálada, Choceňský sad na podzim, Letní odpoledne). Dva z nich byly důkazem nakolik se mařákových žáků dotkla obsese okořským potokem. V Hudečkově případě se zde projevil také vliv pobytu na mnichovské škole Slovince Anteho Ažbé (roku 1891), kde se kladl důraz na práci podle živých modelů, studium anatomie a figury v pohybu. Oblibu v tématu potoka doplňoval fenomén proměnlivé všudypřítomné okořské zeleně, objevující se ve své měkkosti a zářivosti na plátnech Na podzim (Okoř) (1898) a První zeleň (1900), tedy z období Hudečkovy účasti na výstavách Krasoumné jednoty. Ta skončila rokem 1901. Až o pět let později Hudečka upoutala nedaleko Kutné Hory počínající polabská rovina blízká tomuto podřipskému rodákovi. V roce 1906 vznikají první oleje ze Starého Kolína (Chalupy, Chalupy u vody, Starý Kolín - Konec vesnice) a ač je na výstavách Krasoumné jednoty nikdy Hudeček nepředvedl, spojují vše o co od roku 1903 usiloval - realismus s expresí, prózu s poezií. Vedle inspirativní Okoře, Stříteže a Policka patřil Starý Kolín k umělcovým důležitým pracovním místům. Jeho okolí, svou plošností členěnou lukami a poli, připomínalo mu domov natolik intenzívně, že se k němu vrací ještě v roce 1909 v době své tvůrčí tísně během přechodu na Policko.
Jan Honsa - soumrak Oproti Antonínu Hudečkovi měl ke Kutné Hoře vztah podstatně bližší Jan HONSA. Od 16.listopadu 1908 do konce školního roku, tj. 9.července 1909 působil jako učitel kreslení na Královské české zemské škole řemeslnické v Kutné Hoře a bydlel zde v Poděbradově ulici č.p.286. Navzdory tomu, že jeho kutnohorské působení netrvalo dlouho, dovedl jako krajinář vytěžit z okolí města několik olejů - Ráno u Kutné Hory, Čáslav z Kaňku a Výhled z Kaňku do Polabské roviny, dnes již zřejmě rozptýlených v soukromých sbírkách. Dokumentován je pouze jeden z nich, Kutná Hora na jaře, jehož reprodukci lze najít na straně 416 časopisu Zlatá Praha z roku 1917. Roky Honsových účastí na výstavách Krasoumné jednoty, tzn. 1900, 1903-05 a 1907 vymezují mimoděk právě periodu předcházející pobytu v Kutné Hoře. Již první jeho plátna, která se v Rudolfinu roku 1900 objevila, byla pro něj typická, zejména co do setrvalého zaujetí krajinou v okolí Běstovic, jejími pastvinami, kvetoucími stromy, lesními motivy a typickými chalupami. Korespondovala jasně s obdobím přelomu století prosyceným ve výtvarném umění vypjatou přecitlivělostí, hledáním nových přístupů, forem i snahou o zduchovnění obsahu tvorby. Také úsilí o vystižení nálady krajiny, o vyrovnání se výtvarnými prostředky schopnostem poezie odpovídalo dobovým tendencím. V souladu s ním vznikají obrazy zádumčivé, meditativní a melancholické povahy formálně poplatné výhradně impresionistickým zásadám rozložení motivu do lehce nanášených nepříliš výrazných barevných skvrn. Mírná stylizace a secesní barevnost kombinace odstínů jedovatých modří a zelení se uplatňuje ve zvláštní náladě poetického až symbolistního díla Soumrak. Pochází z úvodního období Honsovy tvorby před rokem 1903, kdy dociloval nejvýraznější přesvědčivosti. Sem spadá také obraz Na pastvě, ne pouhý popis přírodního motivu, kde se projevuje Honsův smysl pro prostor, monumentální prostotu krajiny a její zvláštní emotivní působivost.
Rudolf Adámek- Čtenářka Kutnohorský rodák Rudolf ADÁMEK obeslal pouze dvě z výstav Krasoumné jednoty, roku 1906 a 1911, v době kdy již žil trvale na pražských Vinohradech a s Kutnou Horou byl spojen "pouze" jako s místem svého narození. Dva z jeho olejů, Večer v zahradě restaurantu (1906) a Háj radosti (1911), které tehdy vystavil, patřili do ranného údobí jeho tvorby. U portrétu mladé ženy Čtenářka se znaky secesního smyslu pro dekorativní úlohu a význam linie, citem pro vyjádření materiálu, dobovou estetiku a kompozici najdeme souvislost spíše také s uměleckými počátky Adámkovými a dokumentuje dobře styl jeho práce v době jeho první účasti na rudolfinské umělecké přehlídce. Nemá ještě nic společného s jeho pozdější mystickou tvorbou spjatou obsahově se skupinou SURSUM a díky níž dosáhl svého pozdějšího významu a jedinečné autentičnosti.
Z dnešního pohledu je důležité nejenom prosté vědomí obecně historického významu Kutné Hory, ale i to, že v době, kdy se začíná odehrávat zápas o národní podobu českého výtvarného umění, město určovalo obsah mnoha uměleckých děl z oblasti malířství, kresby a grafiky. Těm, kteří se zde narodili, dala Kutná Hora do vínku natrvalo zájem o historismus, jiným dočasně umocňovala v mládí jejich estetickou citlivost, podněcovala jejich obrazotvornost, další sem zavedly jejich životní osudy a pracovní úkoly, ale naprostá většina z nich do Kutné Hory přišla zcela vědomě jako ke zdroji tvůrčí inspirace. Pro umělce devatenáctého a počátku dvacátého století vyjadřující se především pomocí reálných motivů neztrácela Kutná Hora na přitažlivosti, ani když se připomínka její zapomenuté slávy jevila již jako velmi vzdálená, poskytovala jim vždy bohatost "námětů" množstvím architektonických památek a přítomností historie nebo už jen svým nezaměnitelným geniem loci.

Aleš Rezler

Revitalizace Sankturinovského domu / IROP

Celoroční výstavní program Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

PLÁN VÝROČNÍ ZPRÁVY ROZPOČET SEZNAM VÝSTAV JENEWEINOVA SBÍRKA HISTORIE KUDY K NÁM KATALOGY

© 2001-2017 KutnaHora.INFO