Dům U havířů - 1.patro, Šultysova 154/2, 284 01 Kutná Hora, IČ:71006206

Otevřeno: Po - Ne  09:00 - 12:00 a 12:30 - 17:00 hodin
první sobotu v měsíci vstup pro veřejnost ZDARMA
(v době výstavy)
Kontakt: +420 327 512 347, gfj@kh.cz
Ředitel galerie Mgr. Aleš Rezler: + 420 724 703 008, rezler@kh.cz

PLÁN VÝROČNÍ ZPRÁVY ZŘIZOVACÍ LISTINA ROZPOČET VÝSTAVY SBÍRKA HISTORIE KUDY K NÁM KATALOGY

FRANTIŠEK VYSEKAL 1882-1947, Obrazy a kresby

Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory, Vlaąský dvůr, 05. 08. - 28. 10. 1998

František Vysekal -Trafalgar Square František Vysekal se narodil v Kutné Hoře 1. října roku 1882 Janu Vysekalovi a Anně Vysekalové, roz. Förstrové. Otec Vysekalův, Jan Vysekal (1854-1926) byl dekoračním malířem, zručným figuralistou a krajinářem. Zabýval se i restaurováním maleb a jako malíř se musel živit již od svých třinácti let. Kromě své samostatné práce spolupracoval i s jinými umělci. Podle návrhů F.Urbana maloval vlysy v zasedací síni Vlašského dvora, s architektem L. Láblerem restauroval kapli sv. Kříže na Karlštejně, přátelsky se stýkal s bratry Liebscherovými a s prof. K.Branišem. Umělecké vlohy zdědil František nejen po otci, ale i svém dědovi, malíři Františkovi X. Vysekalovi, po němž byl nejspíše i pojmenován. Středoškolské vzdělání ukončil na vyšší reálce v Kutné Hoře (1893-1900), kde skládal maturitní zkoušku 23.července roku 1900. Jako nadaný student pokračoval ve studiích na škole architektury při Vysokém učení technickém v Praze (1900-1902) a na pražské filozofické fakultě (1902-1904). Studia však nemohl dokončit vzhledem k otcově neutěšené finanční situaci a nedostatku prostředků. Únorem 1904 tedy začíná nuceně jeho dráha státního úředníka. S krátkou jednoletou přestávkou (1.října 1905 až 1.října 1906) způsobenou absolvováním vojenské presenční služby to byla desetiletá služba rakouská na c.k. Zemském úřadě v Praze ukončená až začátkem první světové války v roce 1914. Tehdy se ale poznal s Janem Masarykem, s nímž uzavřel srdečný a pevný přátelský vztah, Masaryk dokonce Vysekala navštívil později krátce v Kutné Hoře. Vedle této osobnosti znal z dřívější doby i nadějného sochaře Vojtu Sapíka, který bohužel padl na ruské frontě během první světové války. Válečná léta naštěstí byla k Vysekalovi milosrdnější, 1914 - 1918 byl záložním důstojníkem a v jeho malířském deníku se v tom čase hromadí skicy a kresby z míst, kam ho zavála vojenská služba (1914 - Temeśvár, Deliblát, Czartonya, Černovice, Kniažpol, Medzilaborce; 1915 - Podkamień, Tölgyeshégy; 1916 - Bolzano; a další).
Po převratu roku 1918 jeho úřednická kariéra pokračovala vstupem do československé konsulární služby a od 3.července 1920 byl evidovaným zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí Československé republiky a to až do 29.srpna 1939, kdy je ještě na krátký čas převeden do tiskového odboru ministerské rady (úřad vlády). Pro státní zahraniční službu měl jistě předpoklady nejen díky předchozí úřednické praxi a všeobecnému rozhledu, ale i díky svým bohatým jazykovým znalostem v němčině, angličtině a francouzštině. Kromě toho jeho reprezentativní vzhled, noblesní vystupování, pečlivost, inteligence spojená se skrytým smyslem pro humor a vůbec povahové rysy byly základem pro úspěch v úkolech, které konsulární služba vyžadovala. Byl typickým představitelem té lepší generace českých osobností podílejících se všemožně na etablování mladého státu Čechů, Moravanů a Slováků.
Podle údajů evidence ministerstva zahraničí je jeho úředním působištěm v zahraničí nejprve Mnichov, kam byl přidělen od 3.července 1920 do 30.května 1926. Toto období přineslo kromě nových zkušeností Vysekalovi i změnu v osobním životě. 14.července 1923 se oženil s o 6 let mladší učitelkou Zdenkou Richterovou, která pocházela z dobře situované rodiny Richterů, původem z Čáslavi. Majetkové poměry Vysekalovy se tím ještě posílily i když jistě již nebyly po roce 1920 nijak tísnivé. Vzhledem ke svému zaměstnání a postavení byl trvale finančně zajištěn a zbavil se tak onoho dilematu umělecké volnosti a existenční nejistoty, které provázelo po celý život jeho otce Jana Vysekala. Manželský svazek se Zdenou Richterovou nepřinesl potomstvo, o to více pak Vysekal tíhnul k početným malým příslušníkům své "nové" Richterovic rodiny. Sestra Pavla, která se provdala za kutnohorského lékárníka Karla Janovského totiž děti neměla také a jiného dětského příbuzenstva ze strany Vysekalovy rodiny pozbyl již v roce 1907. Tehdy se jeho strýc, malíř Hynek Vysekal (1867-1938), vystěhoval s manželkou a oběma syny Eduardem a Ignácem z Kutné Hory do Kalifornie. Veškerý styk s nimi se pak omezil jen na písemný. Zde snad stojí za zmínku, že malířská tradice Vysekalů pokračovala i v zámoří. O osm let mladší Františkův bratranec, Eduard Vysekal (1890-1939), žák Vanderpoela, Walcotta a Wrighta, vystudoval Chicago Art Institute a od roku 1922 až do své smrti byl profesorem figurální malby na Ottis Institute v Los Angeles. Vysekalův vřelý vztah k dětem je důležitý pro pochopení jeho tvorby, která měla po celou dobu výrazně ilustrační rysy. Realismus s narativností je obsažen nejen ve vlastních ilustracích pohádek a literatury pro děti, ale i ve volné tvorbě malířské, v kresbách, záznamech z cest, malířských poznámkách i návrzích dekorací.
Z Mnichova přešel 1.června 1926 na konsulát v Londýně, kde stál opět v popředí krajanského ruchu. V Mnichově řídil totiž činnost českého Sokola sídlícího tehdy v restauraci Knödl ve Wörthstrasse 5 a v čele českých Sokolů stanul znovu jako jejich starosta i v Londýně. Pracovně i soukromě se stýkal s řadou tehdejších i budoucích významných osobností. V době jeho přidělení v Londýně v letech 1926-1937 využíval pohostinnosti manželů Vysekalových například mladý průmyslník Tomáš Baťa. Kontakt se zázemím v Čechách oživoval Vysekalovi během svých obchodních návštěv v Anglii i Emil Blahoslav Koukol, zaměstnanec a pozdější dědic prosperující kutnohorské firmy Koukol a Michera, vyrábějící cukrovinky a čokoládu značky Lidka.
Po celou dobu pobytu v zahraničí byl i jinak Vysekal pevně spjat s domovem. V odtržení od Čech se jistě nenudil díky svým úředním povinnostem a dobrovolné společenské aktivitě, ale Vysekalovy ''vánoční'' adresáře z Londýna z r.1928, 1931 a 1933, 1937 svědčí o množství lístků a dopisů odesílaných v této roční době jak do Prahy a Kutné Hory tak do Mnichova, Vídně, Augsburgu, Paříže, Buenos Aires, New Yorku a Los Angeles (část Vysekalovy rodiny - Betty, Hynek, Eduard, Karolína a Ignác - byla rozptýlena v Americe) přátelům, kolegům a příbuzným.
Se začátkem okupace se časově kryje i Vysekalův odchod z činné služby a jeho návrat do Kutné Hory. Vysekal si patrně myslel, že v Kutné Hoře nebude tak na očích, ale jeho styky a předchozí zaměstnání byly natolik známé, že pozornosti německé policie neušel ani zde. Zůstat mimo veškeré dění během let 1939-1945 při své činorodé povaze jednoduše nedokázal. Tento čas po svém penziónování vyplnil krom vlastní umělecké tvorby i aktivní účastí na místním kulturním životě. Kutnohorské ochotnické divadlo například podporoval v této době jako výtvarník prací na dekoracích a scénách. Podílel se vůbec na činnosti klubů a spolků v Kutné Hoře jako byly dříve SKS, Tyl nebo Sokol. Uvědomoval si jejich význam pro společenské a kulturní zázemí Kutné Hory. Spolková práce byla vůbec veřejností tehdy všeobecně hodnocena jako přínosná. Vysekalovo zaujetí pro divadlo se datovalo ovšem již od roku 1918, kdy stál s knihovníkem Jaromírem Siegelem u zrodu SKS - Svazu kutnohorských studentů (transformovaného později do ochotnického spolku Tyl), jehož náplní byla nejen produkce divadelních představení těšících se opravdovému zájmu a vážnosti, ale i kulturní činnost ve městě.
Vysekal byl umělcem téměř univerzálního rozsahu. Základní malířskou průpravu získal již v ranném věku od svého otce a studia na reálce a na technice byla jen dalším článkem tohoto jeho školení. O jeho umělecké zdatnosti svědčí i to, že byl otci schopen v roce 1912 pomáhat při výzdobě vnitřní části zámku Alfreda Šebka v Hodkově, kde měl hlavní pracovní podíl na tzv. ruské jizbě. Ještě téhož roku pracoval na vnitřní výzdobě kostela v Záboří a finanční honorář za obě tato díla byl natolik významný, že mu jeho získání umožnilo studijní cestu do Itálie, ve společnosti malíře Zdeňka Glückseliga (1883 - 1945) z Kutné Hory, čerstvého absolventa pražské akademie, který sám pro tento účel získal prostředky obdržením tzv. Hlávkova cestovního stipendia. Z cesty do Florencie, jež vedla přes Slovinsko (Lublaň, květen 1913) si Vysekal přivezl množství kresebných záznamů (krajiny z okolí Firenze a městská zákoutí ve Fiesole datované z října 1913 ) i některé olejomalby (Florencie, Údolí Muguana, U moře). Přes své nesporné nadání vnitřně pociťoval absenci odborně vedeného výtvarného školení akademického typu a v době svého pozdějšího přidělení na československý konzulát v Mnichově (1920-25) ho tento pocit přiměl i k tomu, že se na mnichovské akademii umění účastnil večerních kursů.
Jinou formou výtvarného studia byl Vysekalem dlouhodobě vedený systematický sběr informací (skicy, poznámky) o slohu, dobovém dekoru a detailu , které mu sloužily jako příprava k ilustračním doprovodům získávajících tak na cenné autentičnosti. Z těchto znalostí těžil i při zakázkové práci na nástěnných malbách. Celkové zaměření tvorby určovalo i jeho vlastní dětství strávené v prostředí historické Kutné Hory a otcova uměleckého ateliéru, zděděný zájem o historické památky a předměty hmotné kultury vůbec. To vše ve spojení s kreslířskou zručností bylo rozhodující pro popisný až romanticko-optimistický charakter jeho díla, hlavně ilustrátorského spadajícího časově hlavně do malířových mladých let. V této době doprovázel ilustracemi knihy pro mládež, především pro Šolcovo nakladatelství, které působilo v rozmezí let 1887-1912 v Telči, pak Praze-Karlíně a v Kutné Hoře. Bylo převážně zaměřené na vydávání literatury zábavného charakteru pro dospělé a obrázkové knihy pro mládež a pohádky, i když mezi jeho produkcí nechyběla ani díla českých a moravských spisovatelů a díla dějepisná, místopisná a národopisná. Na výtvarném doprovodu textů spolupracovalo s řadou předních českých umělců té doby jako byli František Kupka, Max Švabinský, Mikoláš Aleš nebo Artuš Scheiner, Rudolf Adámek, Karel Ladislav Thuma, Josef Ferdinand Hetteš, Vladislav Röhling a mnozí další. Z mnoha titulů vydaných nakladatelstvím Šolc (popř. Šolc a Šimáček) jsou s určitostí datovány jen Vysekalovy ilustrace ve dvoudílné sbírce pohádek uspořádaných Josefem Františkem Urbánkem Pohádky zimní a letní vydané v Telči roce 1910 a v třídílných Národních pohádkách a bájích od Josefa Kalenského z roku 1925, kde se vedle Vysekala jako ilustrátoři uplatnili ještě Aleš a Adámek. Ve Velkých zábavných rodinných kalendářích XX. století (roč.1912 a 1931) najdeme řadu Vysekalových perokreseb, jako doprovod k povídkám a anekdotám. O účasti na dalších titulech svědčí jen útržkovitě dochované kresby a Vysekalovy osobní poznámky o zakázkách na dalších knihách, které vyšly u Šolce jako soubory povídek a pohádek pod jiným názvem. Jasno do určování Vysekalova podílu na podobě Šolcem vydaných knih nevnáší ani to, že u drtivé většiny ilustrací chybí signatury a autorství je v tirážích určováno spíše sporadicky. Nicméně i z těchto fragmentů lze vyvozovat, že spolupráce s nakladatelstvím Šolc trvala od roku 1910 až do počátku 30.let.
Zvláštní pozornost věnoval Vysekal práci jiných ilustrátorů, kteří mu byli blízcí a mohli mít přínos pro jeho vlastní ilustrátorskou tvorbu. Cenil si epičnosti a smyslu pro poetiku Hanuše Schwaigera, nebo koloritu ruského ilustrátora Ivana Bilibina a výrazného graficky-lineárního cítění obrysu a detailu Jevgenije Lanceraye. Materiál Miloše Endlera uvádí, že byl Vysekal členem S.Č.U.G. Hollar. Na soupisu vystavujících členů Hollaru Vysekalovo jméno sice chybí, ale je jisté, že výstavy i vydavatelskou činnost tohoto spolku Vysekal rozhodně sledoval. V časopise Hollar se totiž mimo jiných grafiků ilustrátorů objevovaly hojně právě Schweigerovy práce. V 2. ročníku Hollaru (tj.1924-25) najdeme zase u stati Sergeje Makovského Ruská grafika nové doby reprodukce Bilibinovy a Lancerayovy. Vysekal byl obeznámen s charakterem jejich práce ovšem již dříve, když ve starších ročnících z let 1903-1905 časopisu Mir iskusstva nebo v publikacích o ruském dekorativním umění studoval ruský dekor a ornamentiku z jejich ilustrací (popř. ilustrací Z.Fomina), když se připravoval k pracem na výzdobě Hodkovského zámku. Při uvádění jmen autorů jejichž umělecký význam představoval konglomerát toho, co mělo vliv na vývoj podoby Vysekalova díla, nemůžeme zapomenout pochopitelně ani na Josefa Mánese. Mánesův vliv na formování generace umělců předválečného období byl ale natolik silný, že mu nemohl Vysekal uniknout.
Vedle vědomostí získávaných v domácím prostředí se mu o vývoji umění v jeho historických etapách dostalo bohatého poučení při dlouhodobém styku s rozsáhlými uměleckými sbírkami Mnichova, Paříže a Londýna nebo při cestách do Benátek a Florencie. Dá se říci, že tato možnost představovala patrně poslední významný zdroj pro završení Vysekalova výtvarného vzdělání. Vedle této fyzické konfrontace s díly evropských autorů francouzských, anglických, italských a německých, registroval jejich práce již dříve na reprodukcích ve starších vydáních časopisů jako byly Volné směry, Zlatá Praha, Studio, Illustrated London News (ang.), Kunst und Künstler (něm.) a vůbec v uměnovědné literatuře vydávané na začátku století. Vše, co mohl jakkoliv zúročit, zaznamenával pilně až do své smrti.
Vysekal byl i nadšeným sběratelem, co nemohl koupit, sám pro sebe okopíroval. Soupis obrazů určených k zarámování z roku 1940 je důkazem, že vedle volných děl a ilustrací byly v jeho vlastnictví i kopie podle Mánesa, Schweigera, Slavíčka, Kašpara či Rembrandta, Bartelse, Brangwyna, Holbeina, aj. Kromě malířských děl prováděl i kopie barokových řezeb.
Ačkoliv vlastně nikdy malovat nepřestal, plně se mohl umělecké činnosti věnovat až po svém penzionování v roce 1939. Uměleckých schopností Vysekalových využívali i členové rodiny. V únoru 1937 zakoupil od obce Josef Richter, mladší bratr Zdeny Vysekalové dům známý jako Ruthardka. Původní stavba pro svůj zchátralý stav byla stržena a nahrazena novým domem dodržujícím stávající půdorys a vcelku i jeho dřívější vnější podobu. Rekonstrukce tvala celkem tři roky. Interiér vstupní haly domu dotvořil svými malbami František Vysekal. Plochy stěn haly byly pokryty rostlinným dekorem a motivy ptáčků, v horní části stěn pod honosným kazetovým stropem dekor obklopoval také kopie šesti Mánesových lunet. Reprezentativní výzdoba vstupní haly byla však v roce 1965 zabílena novým vlastníkem domu a nenávratně zničena. V Ruthardce Vysekal pět let žil i tvořil, a to až do roku 1946, kdy se přestěhoval do menšího bytu v Hlouškách č.p. 487 (dnes Štefánikova ulice).
Interiérové malby s kutnohorskými motivy provedl i v místnosti spolku kutnohorských rodáků v kavárně Arco v Praze na Újezdě. Na jaře roku 1942 uspořádal Osvětový svaz v Kutné Hoře u příležitosti jeho šedesátin ve Vlašském dvoře soubornou výstavu jeho díla. V revolučních květnových dnech 1945 vstoupil do místního revolučního národního výboru, jehož členem byl do 2.června 1945. Spolupracoval však dále v poradním sboru pro výtvarné otázky a stal se členem místní osvětové rady a předsedou výtvarné komise okresní osvětové rady. K posledním Vysekalovým pracím spíše společenského významu patří návrhy diplomů čestného občanství Kutné Hory pro prezidenta republiky Dr. Edwarda Beneše a členy vlády, které vypracoval k 9.5.1946.
V konfrontaci s dostupným výběrem Vysekalova kresebného a malířského díla můžeme rozlišit určité etapy, jimiž vývojově a tématicky procházel. Počátkům malířské tvorby doloženým krajinami z cesty do Itálie, přebírajících dočasně rysy krajinomalby příznačné pro mařákovce (Moře v Itálii, 1913) někdy i se stopami vlivu českých symbolistů (Západ slunce s topoly, 1913) předchází secesní nostalgie ranných kreseb z Kutné Hory s měkkými křídovými akcenty bílé na tmavém podkladě (Studie okna a opěrného systému chrámu Sv.Barbory, 1912; Arciděkanství a Mincmistrovský dům v Kutné Hoře, 1912, aj.).
Dokumentárnější účely sledují kresby tužkou nebo tuší vznikající buď jako cestovní záznamy nebo výtvarné glosy Vysekalova pohybu v první světové válce. Emocionalitu interiérů světnic a kuchyní vzdálených končin Východního Slovenska, Maďarska, či Rumunska, v době vzniku evokujících autorovi bezděčně pocit jistoty domova doplňuje prostý zájem o skicy a studie národopisného rázu (Kostel v Kniašpolu, 1914; Žena z Podkamieně, 1915; Větrný mlýn v Twšcianci u Zborova, 1915, aj.).
Počáteční zaměření Vysekalovy tvorby bylo určující i pro kresby a obrazy následujících let dvacátých a třicátých. Pobyty v Itálii a cesty na jih Francie v první polovině 30. let vnáší do jeho akvarelů volný malířský rukopis a světlo (L'église de la Madeleine. Martigues. Provence, 1930-32; Les Beaux prčs de Tarascon, 1930-32; Studie středověké uličky ve Francii, 1930-32; Studie rokliny na okraji lesa. Vidlák, 1932;). Kolem roku 1935 se projev opět stává prokreslenějším a sevřenějším (Říční koryto s vrbami. Bylanka, 1935; Sběratelé, 1935; Trafalgar Square. London, 1936), ale dýchá onou typickou vysekalovskou svěžestí, kterou si uchovává až do 40. let., jejichž začátkem se končí malířova evropská pouť. Z důvěrně známého prostředí rodné Kutné Hory čerpá inspiraci a náměty v posledních sedmi letech života (Zima, 1942; Kutná Hora v zimě, 1942; Lucernářovský dům v Kutné Hoře, 1944). Přes některé výkyvy v kvalitě a v jednotlivých případech kdy podléhal cizím vlivům můžeme s odstupem času říci, že Vysekalovo dílo působí jako vyrovnaný celek. Celek jehož kvality spočívají v přednostech kresebných podporovaných citlivým přístupem k užití barvy a nicméně i v jeho dokumentaristických hodnotách.
František Vysekal zemřel ve večerních hodinách 14.února 1947 ve svém hloušeckém bytě. V nekrologu, jehož autorem byl archivář Josef Nuhlíček, který přinesly na první straně Kutnohorské rozhledy z 21.února 1947 se praví, že: "Ještě toho pátečního dopoledne studoval pilně v městském archívu znaky červenojanovických rodů a těšil se na práci v obnovovaném zámku, jakmile se zlepší počasí". Jeho úmrtí bylo pak ještě téhož roku pietně zaznamenáno v 1.ročence Spolku rodáků a přátel Kutné Hory, který ho připomněl otištěním jiného článku s básní Vysekalova přítele Rudolfa Krupičky a reprodukce Vysekalova obrazu "Vnitřek Chrámu sv.Barbory v Kutné Hoře". Deník Svobodné slovo referoval o vzpomínkovém matiné, které spolek uspořádal v Měšťanské besedě v Praze ve Vladislavově ulici 23.března 1947. Vysekalovo dílo tam v pietní řeči zhodnotil jiný významný kutnohorský rodák ing. Eustach Mölzer. Slavnosti se osobně zúčastnil i přítel zesnulého umělce československý ministr zahraničí, Jan Masaryk. Vysekalovým odchodem ztratila tehdy Kutná Hora nejen osobnost s citlivou duší umělce, ale také muže kvalit lidských a intelektuálních.

Aleš Rezler

Revitalizace Sankturinovského domu / IROP

Celoroční výstavní program Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

PLÁN VÝROČNÍ ZPRÁVY ROZPOČET SEZNAM VÝSTAV JENEWEINOVA SBÍRKA HISTORIE KUDY K NÁM KATALOGY

© 2001-2017 KutnaHora.INFO