Dům U havířů - 1.patro, Šultysova 154/2, 284 01 Kutná Hora, IČ:71006206

Otevřeno: Po - Ne  09:00 - 12:00 a 12:30 - 17:00 hodin
první sobotu v měsíci vstup pro veřejnost ZDARMA
(v době výstavy)
Kontakt: +420 327 512 347, gfj@kh.cz
Ředitel galerie Mgr. Aleš Rezler: + 420 724 703 008, rezler@kh.cz

PLÁN VÝROČNÍ ZPRÁVY ZŘIZOVACÍ LISTINA ROZPOČET VÝSTAVY SBÍRKA HISTORIE KUDY K NÁM KATALOGY

POCTA ZDEŇKU PEŠÁNKOVI

Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory, Vlaąský dvůr, 17. 07. - 30. 08. 1996

Nově vynalezená technika může znamenat právě tak nový obor práce, jako nový druh umění." Zdeněk Pešánek, Kinetismus, Praha 1941

Zdeněk Pešánek- světelně kinetická plastika na Edisonově transformační stanici Konec 19. a počátek 20 století byl bezesporu poznamenán neobyčejnou akcelerací industrializačního procesu, rozvojem nových technologií, cílenějším využíváním nových energetických zdrojů, nových materiálů a možností nabízejících se v souvislosti s rozvojem využití elektřiny. V této úžasné době, kdy se zdálo, že již bude všechno možné, začal tyto možnosti chápat i Zdeněk PEŠÁNEK (1896-1965), sochař a architekt, příslušník české avantgardy nastupující ve 20.letech našeho století. Pešánek byl ideově pevně spjatý s estetickým modelem hnutí Devětsilu, jehož brněnské větve se stal členem v r.1924. Tedy v době, kdy již toto hnutí opustilo svůj prvotní kritický postoj k modernímu umění a současné technické civilizaci a směřovalo ke své budoucí polaritě konstruktivismu a poetismu. Teigeho myšlenka z r.1928 (2.manifest Devětsilu, ReD) pojetí životního stylu jako "poezie pro pět smyslů" byla přesně tím, co vyhovovalo i Pešánkovi a jeho představám o potřebě prosazování nového obrazu umělecké tvorby. Umělecké tvorby, z dnešního pohledu "multimediálního charakteru", v nové podobě - kinetického umění, využívajícího jako základního výtvarného prvku pohyb, v Pešánkově případě kombinovaný se světlem a zvukem. Přesně tak, jak řekl Teige, pro všech pět smyslů byly určeny Pešánkovy teoreticky, technicky i esteticky nesmírně propracované projekty lumino-dynamických a světelně-kinetických plastik a světelných fontán, k nimž se později dostal, poté co se před koncem studií na Akademii (tj. od roku 1922) vydal s mozkem inženýra a duší umělce na cestu hledání vlastního obrazu "nového umění". Pešánkova umělecká forma vycházela z italského futurismu, kubistického a expresionistického úsilí vyloučit ze svého programu předmětnost, opíral se o poznatky z tehdy nového filmového umění, které předčilo statický obraz a dokázalo zprostředkovat iluzi pohybu v mnohem reálnější podobě než jak tomu bylo u obrazů malovaných klasickými malířskými prostředky - štětcem a barvami. Pokračoval v odkazu futurismu vnášejícího pohyb do výtvarného díla tím, že uvedl v pohyb dílo samé.
Prvním Pešánkovým významným dílem je jeho barevný klavír z roku 1922. Princip spočíval v tom, že možnost Zdeněk Pešánek-barevný klavír vyvolání obrazu na projekční plochu a jeho změna závisela na stisknutí kláves, takže bylo možné rychle a libovolně měnit vyvolané barevné světelné obrazy. První Pešánkův barevný klavír byl jednoduchý, neumožňující práci s tvarem. Druhá verze (1925) byla dokonalejší - opatřena složitějším osvětlovacím mechanismem, který umožňoval přes dvě otáčivé šablony projekci základních geometrických tvarů s různými kombinacemi a intenzitou. Předcházející obě verze neuplatňovaly spojení s hudbou, k tomu došlo až u třetí verze barevného klavíru z roku 1928. Pešánkovu práci těsně anticipují světelně-kinetické reflektorické hry Ludvíka Hirschfelda (1922). Žárovky, barevné filtry a šablony umožňovaly Hirschfeldovi pohyb variabilních forem a geometrických obrazců po ploše nejrůznějšími směry podle daného plánu. Tyto první pokusy prokázaly souvislost barevných her s hudbou. V relaci se souběžně nebo dokonce i později prováděnými experimenty německého Bauhausu (Moholy Nagy, Naum Gabo, Pevsner) a ruské avantgardy se Pešánkovo úsilí řadí na srovnatelnou úroveň s evropskou avantgardou. Jednotlivé proudy zaměřené na jednu nebo kombinaci několika metod kinetismu byly  Pešánkem pečlivě analyzovány a sladěny v promyšlenou koncepci využívající všech nabízených možností doplněných Pešánkem o vlastní invenci podpořenou novými teoretickými i praktickými zkušenostmi. Pešánek komponoval jednotlivé výtvarné složky - pohyb světla, pohyb vody, míchání barev, rytmus i zvuk do celkového syntetického projektu: světelně-kinetické plastiky nebo světelné fontány využívající navíc optických vlastností vody. Vodní tříšť či vodní provazce tryskající z dýz zabudovaných v prostorovém objektu byly prosvětlovány barevnými reflektory podle daného scénáře. Tento princip "kinetického děje" uplatnil v polovině dvacátých let, kdy následoval po barevném klavíru do detailů promyšlený projekt Pomníku padlým letcům na Klárov (realizace nakonec selhala) . V roce 1930 byla umístěna, jako jedna z prvních uskutečněných a fungujících plastik v Evropě, Pešánkova světelně kinetická plastika na Edisonově transformační stanici v Jeruzalémské ulici v Praze, která počátkem 30.let zanikla pro špatnou údržbu. Po Pešánkově úspěchu na Světové výstavě v Paříži v roce 1937 (cena Commemoration, a zlatá medaile za fontánu před československým pavilonem), kdy se Pešánkovi podařilo uskutečnit obdobu projektu Pomníku letcům z roku 1926 je třeba se zmínit i o vydání rozsáhlé odborné a teoretické práce Kinetismus z r. 1941 shrnující všechny dosavadní Pešánkovy poznatky z oboru kinetismu.
Pešánkova tvorba nese rysy účelového uměleckého díla žádajícího si veřejné umístění a užití. Jeho hlavní projekty nesly především rys veřejné plastiky a Pešánek sám také usiloval o spojení umělecké tvorby se schopností estetického sdělení přístupného a srozumitelného nejširším vrstvám. Přestože byl Pešánek školeným sochařem (byl Štursovým žákem), získal také školení architektonické. V době kdy Pešánek opouštěl školu, zcela přesvědčen o krizi statického soudobého sochařství, byla právě architektonická tvorba po jistý čas těžištěm jeho práce, na různých architektonických soutěžích spolupracoval zvláště s architekty Chocholem a Krejcarem. Pešánkova architektonická tvorba by si zasluhovala jistě větší pozornosti, v souvislosti s Kutnou Horou se rozhodně nelze nezmínit o Pešánkově snaze vstoupit do řešení městské zástavby ve 20.letech. K tvářnosti města se přistupovalo zodpovědně a s rozmyslem. Tento fakt dokládá řada dochovaných architektonických návrhů pocházejících ze soutěží jako byla například soutěž na Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Kutné Hoře v r. 1928. Vedle Pešánka se jí účastnili architekt Otakar Novotný, kutnohorský rodák a Pešánkův vrstevník, architekt František Zelenka, člen Devětsilu, také později známý svou plakátovou a scénickou tvorbou pro Osvobozené divadlo, kutnohorský stavitel Rudolf Ryšán, který předložil nejpočetnější skupinu návrhů, čáslavský Skřivánek a konečně i Josef Hraba. Hrabovy návrhy byly nakonec realizovány. Uvedené soutěži předcházela řada jiných s velkorysými záměry na řešení zástavby novodobých městských částí, kutnohorského Žižkova, nebo přesunutí a vytvoření hlavního městského centra do okolí dnešní průmyslové školy. Všechny Pešánkovy návrhy jsou tehdy poznamenány modernismem a cítíme, že Pešánkův smysl pro technicistní řešení překonal až přespříliš smysluplnost širší koncepce a charakteru. Míra razance, Pešánkovi ostatně vlastní i v sochařské tvorbě, s jakou přistoupil k tomuto problému, je patrná z rozdílu mezi Pešánkovou "fikcí" z 20.let a současnou realitou města na sklonku století. Právě způsob práce na pomezí futurismu, fikce a utopie otevírající nové horizonty v umění byl tím, co obdivujeme a za co vděčíme avantgardě 20. a 30.let a Zdeňku Pešánkovi.

Aleš Rezler

Revitalizace Sankturinovského domu / IROP

Celoroční výstavní program Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

PLÁN VÝROČNÍ ZPRÁVY ROZPOČET SEZNAM VÝSTAV JENEWEINOVA SBÍRKA HISTORIE KUDY K NÁM KATALOGY

© 2001-2017 KutnaHora.INFO