Dům U havířů - 1.patro, Šultysova 154/2, 284 01 Kutná Hora, IČ:71006206

Otevřeno: Po - Ne  09:00 - 12:00 a 12:30 - 17:00 hodin
první sobotu v měsíci vstup pro veřejnost ZDARMA
(v době výstavy)
Kontakt: +420 327 512 347, gfj@kh.cz
Ředitel galerie Mgr. Aleš Rezler: + 420 724 703 008, rezler@kh.cz

PLÁN VÝROČNÍ ZPRÁVY ZŘIZOVACÍ LISTINA ROZPOČET VÝSTAVY SBÍRKA HISTORIE KUDY K NÁM KATALOGY

Jaroslav JAREŠ (1886 - 1967)
Oldřich KONÍČEK (1886 - 1932)
Josef Jan ŠEDIVÝ (1887 - 1956)

Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory, Vlaąský dvůr, 01. 04. - 30. 05. 1996

... "Člověka povolaného tvořit nezadržíte, hoří vždycky celý až shoří beze zbytku. Nuže bylo třeba shořet, kratším, těsnějším spojením s národem, který nemohl čekat v isolaci až ovoce kultury a osvěty spadne do jeho klína. Bylo třeba vytvořit vědomí toho, co národ činí národem v hodinách nejosudnějších." ...
... "Umělecká beseda byla povolána tuto synthesi vytvořit. Vytvořila ji a vytvořila ji zrovna včas. A nemůže být pochyby o její povolanosti a jejím podstatném účastenství dnes, v širším dění kulturního usilování malého chudého národa, byť svobodného, odkázaného snad na věky tvořiti a pracovati s napětím všech sil a možností svých."...

Jaroslav Jareš-Nitranská krajina Tato úvodní slova Václava Rabase pronesená před padesátiosmi lety na stránkách časopisu Pestrý týden na adresu Umělecké besedy a třičtvrtě století tehdejšího jejího působení mohou být i leitmotivem životního a zejména tvůrčího zápolení tří kutnohorských rodáků, malířů Jaroslava Jareše, Oldřicha Koníčka a Josefa Jana Šedivého.
Všichni tři náleželi k jedné generaci, generaci mladých českých umělců, majících úmysl, sílu i předpoklad být v čele nově se vyvíjející české kulturní situace, jejíž kontinuita byla krátce nato dočasně přerušena válečnými léty, aby mohla být pak obnovena pro práci v podmínkách českému živlu ještě příznivějších. Umělecká beseda, vedle dalších uměleckých spolků a skupin (SVU Mánes, Krasoumná jednota, Sursum, Osma) nabízela těmto snahám prostory nejvhodnější, zvláště té části mladé generace hlásící se vědomě k uměleckému odkazu předcházejících generací minulého století a zdůrazňující odkaz domácí tradice bez úzkoprsého lpění na Josef Jan Šedivý-Krajina s lomem minulosti, ale ve snaze o pochopení vztahů mezi domovem a moderními tendencemi světovými. Vzorem jim byli zejména tvůrci charakteru Antonína Mánesa, Julia Mařáka, Antonína Chitussiho, zvláště skupině mladých, buď ještě studentů nebo čerstvých absolventů Akademie, hledajících jistoty v tradici české krajinomalby s oporou realistické formy. Byli to Václav Rabas, Karel Boháček, Josef Vokálek a Josef Jan Šedivý.
Druhou významnou skupinu pak tvořili posluchači Uměleckoprůmyslové školy Jaroslav Jareš (1886-1967) a jeho manželka Gusta Nekolová, malíř Daniel Mayer-Zajíc, sochař Vojtěch Sapík, architekt Čeněk Vořech a jeho manželka Marie Vejvodová. Jejich hledání výrazu navazovalo také na domácí tradici ve snaze dále rozvíjet odkaz českého mýtu (představovaný dílem Mikoláše Alše). Obě skupiny se významnou měrou zasadili o obrodu tehdy stagnujícího Výtvarného odboru Umělecké besedy využívajíce tehdy nabízející se možnosti prezentace názorů výtvarných i ideových na půdě Umělecké besedy. Skupina Jarešova a Jareš sám vyznačovali se navíc inklinováním k zapojení tradice české do souvztažnosti se Slovenskem a dále do širšího kontextu slovanského. Své názory Jareš formuloval na stránkách nového časopisu Život a mýtus, který začal vydávat v r.1914 (bohužel vyšlo pouze šest čísel) a redigoval jej společně s Bohuslavem Mathesiem. Volání po "novém životě" a návaznosti na domácí tradici předcházely také snahy obou skupin, zapojit umění do diskuze o společenském zápasu doby, jež vyústily výstavou na Kladně roku 1911. Na jubilejní výstavě Umělecké besedy v dubnu 1913 v Obecním domě se Jareš, s ostatními členy tzv. Kruhu výtvarných umělců, sdružujících autory názorově nejbližší, v úmyslné anonymitě prezentoval vedle autorů takových jmen, jako např. Josef Mánes, Karel Purkyně nebo František Bílek, který také byl mladé generaci významným vzorem.
Nadějné počátky byly přerušeny válečnými léty 1914-1918. Válka si vybrala svoji daň i mezi umělci (Daniel Mayer Zajíc umírá na infekci 1914, Vojtěch Sapík padl 1916, Gusta Nekolová zemřela 1919). Přesto ani toto období nebylo úplným přerušením tvorby a z válečných let zachovaly se skicáře a drobné kresby jak u Jareše, tak u Koníčka i Šedivého. Po válce se Jaroslav Jareš významně podílel v nově konstituovaném státě na návrzích státní symboliky, ovšem není pravdou, že byl jediným autorem československé vlajky. Na základě iniciativy prof. G.Friedricha ze 7.listopadu 1918 vznikla 31.prosince 1918 tzv. znaková anketa přejmenovaná v dubnu 1919 na znakovou komisi. Šlo o odborný výbor složený z řad historiků, teoretiků umění, ministerských úředníků a výtvarníků. Vedle Jareše publikujícího v Národních listech již v listopadu 1918 návrh znaku České republiky do vývoje konečné podoby státní symboliky zasáhla celá plejáda ve své době již renomovaných umělců, např. prof. F.Kysela, V.H.Brunner, J.Šejnost, O.Španiel, V.Preissig, V.Hofman a další. V případě státní vlajky byly nakonec schváleny, po dlouhých předcházejících jednáních, 4.července 1919 návrhy J.Kursy, úředníka Archívu ministerstva vnitra, absolventa filozofické fakulty, odborníka v heraldice a sgrafistice. Návrhy Kursovy, s dokonale graficky rozpracovanými variantami, působily vedle výtvarných návrhů malířských, bez přesně stanovených poměrů jednotlivých polí a symbolů, zřetelně a přesvědčivě. Přesto se dochovaly Jarešovy návrhy totožné s návrhem Kursovým, ovšem ty nebyly komisi nikdy předloženy.
Rozkazem z 3.července 1919 byl Jareš vyslán na Slovensko, kde působil jako člen umělecké mise MNO a spolu s V.Rabasem maloval místa bojišť. Po ztrátě manželky, (devětadvaciteletá Augusta Nekolová umírá 15.září 1919) Jareš prožívá bolestnou osobní i tvůrčí krizi s kterou se vyrovnával zejména později svým iniciativním organizátorským zasahováním do kulturního života na Slovensku v období od roku 1921 až do roku 1931, kdy se vrací do Prahy. Kontakt se slovenskou krajinou a slovenským prostředím Jarešovi vyhovoval, prohluboval zde již dříve proklamované zásady spojení kulturní tradice čechoslovanské s požadavkem figurálnosti a monumentalizace společenských obsahů umění. Jareš byl bezesporu tvůrcem velice univerzálním, myšlenkově podnětným a vedle jeho uměleckého přínosu to byla zvláště jeho organizační schopnost, kterou se vepsal do historie české i slovenské kultury.
Umělecká beseda odpovídala svým názorem, tak jak ho formulovali příslušníci mladé předválečné generace, zpočátku i tvorbě Oldřicha Koníčka (1886-1932) a jeho lyrickému naturelu. Záhy se stal členem druhého nejvýznamnějšího výtvarného spolku Mánes. "Z Besedy si odnesl jistou zemitost, v Mánesu dozrával pod vlivem moderní Francie. ..." říká o něm Josef Čapek. Koníček měl ovšem trochu jiné postavení vůči Jarešovi i Šedivému. Neobyčejně silnému a inspirativnímu vlivu moderní francouzské malby na počátku století byli totiž kromě autorů ostatních evropských zemí vystaveni i čeští umělci. Mezi ty, kteří podlehli její lehkosti, prosvětlenosti a kultivovanosti patřil právě Oldřich Koníček. Jeho neustálý styk s francouzskou malbou, zvláště postimpresionistickou, pocézannovskou, měl za následek postupné přeformulovávání jeho výtvarného názoru do podoby, ne pouze eklektické, ale obohacené domácím naturelem autorovým i obecně českým, zároveň poznamenané hledáním vlastního výrazu, i když naroubovaného na formu francouzského modernismu. Dlužno říci, že Koníček se nikdy nestal zastáncem čisté imprese, její lehkost a bezmála povrchnost mu byla cizí. V Koníčkových obrazech přesto najdeme zřetelné vlivy Derraina a Friesze ve figurální malbě, Cézannův obecný názor na práci s formou, Vlamincka a Utrilla v barevnosti.
Oldřich Koníček-Na předměstí Koníčkův výtvarný názor je patrný nejen z jeho zátiší a figurálních kompozic, ale hlavně z tvorby krajinářské, jež je bezesporu tím nejcennějším příspěvkem Koníčkovým do české malby 20.let. Z hlediska vývoje právě počátkem dvacátých letech vznikaly Koníčkovy obrazy pod přechodným vlivem derrainovských zásad. Koníček brzy poznává neschůdnost této cesty a jeho paleta se opět vyjasňuje a hmota ztrácí svou těžkopádnou ohraničenost. Významným mezníkem v díle Koníčkově je rok 1926. Dochází k prohlubování a zmáhání celkového výrazu, barva je kultivovanější logicky začleněnější. Proti dřívější stylizovanosti zvýrazněla forma. Vlna neoklasicismu procházející výtvarným uměním v letech poválečných se jen krátce odrazila v Koníčkově malbě (obrazy z r.1921 Hlubočepy, 1921; Na Olšany, 1921, aj.). Pozdní krajiny Koníčkovy z let třicátých jsou přece jen poznamenány určitým vlivem škodlivého dekorativismu. Na druhou stranu figurální malba dostává výraz vážnosti, vyzrálosti a plně zapadá do soudobého českého kontextu (Kremlička, Justitz, B.S.Urban). Význam Koníčkův v našem meziválečném umění je trvalý a zcela právem bylo jeho jméno stavěno na roveň se jmény Vincenc Beneš, Otakar Nejedlý, Václav Rabas. Ve své době upevňoval pozici českého umění i účastí na přehlídkách soudobého umění v zahraničí, kde opětovně získával uznání i v mezinárodním měřítku.
Kutnohorským rodákům ale zůstává vždy nejbližší dílo Josefa Jana Šedivého (1887-1956), který s neobvyklou věrností dostál závazku vůči svému rodnému městu. Také Šedivý, jak již bylo zmíněno, patřil k nově nastupující mladé umělecké předválečné generaci. Ovšem brzy po válce opouští centrum dění a usazuje se trvale v Kutné Hoře, odkud pravidelně obesílá členské výstavy Výtvarného odboru Umělecké besedy, o tom svědčí i úctyhodné číslo (21) vyjadřující počet jeho účastí na spolkové výstavní činnosti datující se již od roku 1910. Obrazy Josefa Šedivého nesou pečeť svého tvůrce skromného a poctivého umělce, malíře, restaurátora a znalce umění a historických památek. Je prosyceno oduševnělostí, a citlivým systematickým zachycováním "genia loci" rodného města. Přestože dílo Josefa Jana Šedivého nese ve své části znaky městského dokumentu, je pevně zakotveno v názorové rovině Umělecké besedy, vychází ze spojení domácí tradice s respektováním vývoje. Figurální a portrétní tvorba Šedivého pocházející až na několik výjimek z let 1905 až 1920 byla jen nepatrnou částí v celkovém objemu jeho tvorby. Šedivý byl především krajinářem. Formálně stál na pozicích postimpresionistického realismu. Čerpal náměty z okolí Kutné Hory, z českých měst nebo přímo ze svého rodiště. Po dvacátých letech, kdy se věnoval téměř výhradně krajině, začínají se střídat motivy čistě krajinářské s výjevy městských zákoutí. Na první pohled je zřejmé, že architektura historického centra byla Šedivému nevyčerpatelným zdrojem inspirace, k témuž motivu v určité obměně se vrací s neústupnou tvrdošíjností. Díky svému niternému vztahu k městu zachytil věrnou původní podobu města, vědom si své odpovědnosti i vůči budoucím generacím. Celý obraz díla Josefa Jana Šedivého působí přesvědčivě zejména díky své neokázalosti a tvůrčí pravdivosti. Je zároveň nezvyklým dokladem o Šedivého autorské, tvůrčí i umělecké ukázněnosti, nepodléhající měnícím se vývojovým trendům. Šedivý sám jistě si uvědomoval relativitu úspěchu a snad právě proto obstojí vždy čestně v konfrontacích s dílem svých "úspěšnějších " současníků.

Aleš Rezler

Revitalizace Sankturinovského domu / IROP

Celoroční výstavní program Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

PLÁN VÝROČNÍ ZPRÁVY ROZPOČET SEZNAM VÝSTAV JENEWEINOVA SBÍRKA HISTORIE KUDY K NÁM KATALOGY

© 2001-2017 KutnaHora.INFO